Během července jsme spolu prožili týden na chatě na okraji Hradce Králové. Chata je v přírodě, ale zároveň máme k dispozici i zázemí velkého města. Vnoučata jsou zde zvyklá, jezdí na chatu už od malička. A protože je letošní léto opět velmi teplé, většinou jsme měli na programu koupání. K rekreačnímu rybníku Biřička se dá z chaty dojít za pár minut pěšky, proto jsme se právě tam osvěžovali nejčastěji. Vnoučatům poměrně mělký rybník na jejich plavání a dovádění ve vodě docela stačil. A zvlášť se jim líbilo, když jsme si cestou k rybníku či zpět udělali malou zacházku na výbornou zmrzku.
U rybníka Biřička
Na Biřičce jsme si prověřila, že letos obě vnoučata už docela dobře plavou. Proto jsme se s mužem rozhodli, že je vezmeme autem i na Opatovický písník, který leží asi na polovině cesty z Hradce Králové do Pardubic. Voda tam vydrží čistá a osvěžující většinou po celé léto. A po dohodě s dětmi jsme zkusili zajít rovnou na nudistickou pláž. Já a můj muž ji preferujeme, jsme tam zvyklí chodit a známe u břehu každý kámen. Drobný počáteční ostych vnoučata naštěstí rychle překonala, a pak si to už jen užívala. Buď se nám usilovně snažila uplavat na hloubku nebo zkoušela skákat z prkna placáky do vody. O to více mě překvapil obsah jejich večerního videohovoru s rodiči. Sice pravdivě líčili báječné koupání, ale referovali i o těch lidech bez plavek, kteří klidně stojí frontu na pivo nebo limonádu a nevadí jim, že jsou nahatí. Po vyslechnutí těchto komentářů jsem byla rozhodnutá, že to další den prostě v plavkách vydržíme a strávíme odpoledne na textilácké pláži. Jaké však bylo moje překvapení, když vnuk rezolutně prohlásil, že on je nudista už od narození! Od té chvíle už nebylo pochyby, která z pláží bude mít přednost.
Obyčejná radost z koupání
Naštěstí se občas obloha i zatáhla, a tak jsme jednoho dopoledne vyrazili na náš nejbližší hrad Kunětickou horu. Když jsme stoupali z parkoviště po úbočí ke vstupní bráně hradu, dokonce jemně pršelo. Prohlídka na hradě byla bez průvodce, ale kdo měl zájem, mohl se v každou celou hodinu dostavit na nádvoří, kde probíhal výklad o historii hradu. Protože jsem tento hrad navštívila už mnohokrát, myslela jsem, že budu docela dobrý osobní průvodce pro svá vnoučata. Byla jsem však překvapená, co všechno se za pár let od mé poslední návštěvy změnilo. Věž s vyhlídkou do okolní krajiny byla sice na svém místě, ale místního draka přestěhovali do zcela jiné části hradu! Změny patrně proběhly kvůli tomu, že přímo v kulisách hradu probíhají v sezóně divadelní představení a koncerty. Draka se třemi řadami zubů se nám časem podařilo objevit, vodítkem bylo děsivé dračí řvaní, následované křikem i pláčem přihlížejících dětí. Vnoučatům se velmi líbila také expozice, připomínající historii Velké pardubické.
Nad Kuňkou je zataženo
My se draka nebojíme!
Na týdenní pobyt u babičky měla sebou vnoučata i hudební nástroje a noty k písničkám, které si mají každý den procvičovat. Jakub hraje na flétnu a na kytaru, mladší Adélka na ukulele. Naštěstí jsem je k tomu moc nutit nemusela. Stačilo drobné upozornění a přehrávali si svůj repertoár každé ráno. Úplně poctivé procvičování to však vždy nebylo, občas se to trochu zvrhlo a hrály se různé odrhovačky. Trochu jsem trnula, co na to řeknou sousedi, ale naštěstí se jejich každodenní hraní sousedům líbilo.
Bez komentáře!
V srpnu jsem strávila několik dní s vnoučaty také u nich doma, v malé vesničce Chlístov nedaleko Benešova. Do naší smečky kromě mého syna a snachy, kteří přes den pracovali, patřily ještě dvě velké feny – dobračka jménem Bella (rasa leonberger) a pokušitelka Athen (rasa hovawart). Jsou to velcí psi a určitě dohromady váží mnohem více, než moje vnoučata, která je měla přes den na starost. Každou chvíli jim plnily misky vodou a usměrňovaly jejich pohyb doma a na zahradě. Já měla na starost zase děti, aby se zabavily, nezlobily a neměly hlad. Spalující slunce a každodenní třicetistupňová vedra nás přes den většinou zahnala do domu za dobře zatažené žaluzie. Hitem těchto dní se stala hra TransEvropa či TransAmerika a kupodivu i háčkování. Zatímco TransEvropu jsem vždycky bezpečně prohrála, v háčkování jsem z nás tří byla rozhodně nejlepší. V nějakém záchvatu jsem už doma přibalila do svého zavazadla háček a dvě příze, bílou a růžovou. S myšlenkou, že se to použije, když bude nejhůř. A skutečně bylo. Obě vnoučata se toužila naučit háčkovat! Samozřejmě ve stejnou chvíli, ale kvůli jednomu háčku se musela střídat. Nakonec obě děti zvládly uháčkovat řetízek i krátké sloupky. I já jsem mohla být spokojená. Ve chvílích, kdy jedno dítě háčkovalo, druhé obvykle přihlíželo a radilo. V tom okamžiku jsem jako babička digitální závislačka mohla na chvíli nakouknout do mobilu. U nás je to trochu obráceně, já jsem bez mobilu nervozní, zatímco vnoučata mobily nemají a zatím jim to nevadí. Každý podvečer jsme se zajeli zchladit na malé koupaliště s podivným názvem Bioska do Benešova.
Koupaliště Bioska je sice malé, ale voda je krásně čistá.
Babi nefoť a pojď už do vody!
K těmto každodenním společným zážitkům přibyly i dva nevšední. Jednoho pozdního odpoledne jsem se mohla zúčastnit jako mlčenlivý pozorovatel na dvouhodinové zkoušce dětské kapely. Kapela už existuje dva roky, poslední rok funguje pod názvem Maršmelouni. Vystupuje na různých akcích v Benešově i okolí, letos se zúčastnila ve své kategorii i dětské Porty. Skládá se asi z osmi místních dětí ve věku od pěti do deseti let a Adélka i Kubík jsou jsou jejími členy. Pod dohledem jedné z maminek trénovaly děti v podkroví rodinného domu jednotlivé skladby na další veřejné vystoupení. Jako absolutní laik na hudebním poli jsem žasla. Děti hrály s nadšením, některé dokonce vystřídaly více hudebních nástrojů. Znaly texty písniček i noty, spolupracovaly a byly ukázněné. Tedy kromě přestávek, které byly zhruba po každých dvaceti minutách a děti měly příležitost se proběhnout a popovídat si mezi sebou. Kromě toho, že spolu děti hrají v kapele, jsou to i kamarádi.
Cesta domů ze zkoušky kapely
Dalším zážitkem pro mě i vnoučata byla návštěva kláštera v Sázavě. Tu zorganizovala snacha s postranní myšlenkou, že by se mohlo právě v klášteře lépe přežít to vtíravé vedro. Vybrala pro nás prohlídku zaměřenou specielně na děti, jejíž součástí byly i praktické dílničky. Takový druh prohlídky jsem zatím nezažila, o to víc jsem byla zvědavá. Průvodkyně dětem na začátku vysvětlila základní pojmy, týkající se života v klášteře. A pak jsme všichni dostali černý plášť (zima nám opravdu nebyla) a byla nám přidělena role poutníků, kteří přišli do kláštera. Na stručnou téměř tisíciletou historii Sázavského kláštera i jeho obyvatel také došlo. Prošli jsme křížovou chodbou a snažili se pochopit význam stropních maleb. V opatské kapli jsme obdivovali nástěnné malby, které měly převážně mariánský charakter. V refektáři jsme pro změnu leželi na zemi, abychom si mohli co nejlépe prohlédnout výzdobou na stropě. A v rajské zahradě jsem ve skupinách soutěžili, kdo nejlépe postaví model kláštera z papírových krabiček.
Vstup do areálu Sázavského kláštera
Zkoušíme si práci archeologa...
Ve druhé části prohlídky jsme si v dílničkách mohli vyzkoušet práci archeologů (děti se usilovně snažily najít v sádrovém puku napodobeninu staré brože), písařů či bylinkářů. Dětem se určitě tento typ prohlídky líbil, protože postupně začaly všechny s průvodkyní komunikovat a vyptávaly se na různé detaily. I mně taková prohlídka obohatila a budu si z ní rozhodně pamatovat víc informací než z rozsáhlých a detailních výkladů na jiných památkách.
Takhle dopadl náš papírový model kláštera...
Na druhé straně mě však nemile překvapilo, že se prohlídka týkala jen samotného kláštera, nikoliv dalších objektů v areálu kláštera. Až dodatečně jsem se dozvěděla, že tu existují dva prohlídkové okruhy: okruh Svatoprokopská Sázava provozovaný Národním památkovým ústavem a okruh Český patron svatý Prokop provozovaný Římskokatolickou farností Sázava – Černé Budy. Každý okruh je provozován někým jiným a má svou pokladnu i své webové stránky. S dětmi by se dva okruhy stejně absolvovat nedaly, tak snad někdy příště...
