Začátek prázdnin se odehrál v rámci výcvikového kursu na řece Sázavě. A moc se nevydařil. Při přenášení kanoe na jezu v Havlíčkově Brodě jsem si rozřízla chodidlo levé nohy. Musela jsem se rozloučit nejen se svým kormidelníkem Jirkou, ale i s ostatními účastníky kursu. Při loučení mě kamarádi chlácholili slovy: „Neboj, v srpnu ještě něco podnikneme pro čtyři až pět lodí. Dáme vědět.“ A dali. V srpnu mi poslali telegram se stručným sdělením: „Čekej v České Třebové, jízdenku si kup do Helpy a nezapomeň pádlo“. /Bohužel si nepamatuji datum ani hodinu/.
Stojím na nástupišti a z oken přijíždějícího vlaku vykukují tři hlavy. Nastoupím, pozdravím a na otázku, kde jsou ostatní, dostávám překvapivou odpověď. Víc nás nebude. Ach jo. Pojedu s Čípem, kterého jsem evidovala pouze jako kolegu z ročníku. Během týdenního sjíždění řeky Hron jsme se s Vladimírem natolik sblížili, že v září jsme přijeli na koleje už společně. Pro celý ročník to byl šok, že právě my dva s tak rozdílnými zájmy tvoříme pár. Věnovali jsme se více sami sobě než studiu. Do třetího ročníku jsme měli podmíněný zápis, ale vše dobře dopadlo a obávanou zkoušku z fyzikální chemie jsme složili.
Naše seznámení mi připomíná básnička, kterou napsal Vladimír 27.8.1973.
Na břehu lesa
leží dva hvězdáři
s hlavami u sebe
v trávě u ohně
Ať se jim podaří
v dlani dlaň
nalézt Blížence
v nebeském listí
Mým kormidelníkům Jirkovi a Vladimírovi posílám do vodáckého nebe velké AHOJ.