Když třicetiletý Patrik přišel za rodiči s prosbou, že potřebuje přispět na zálohu na rezervaci bytu, neváhali. Poskytli mu sto tisíc korun. Vysvětlil jim, že bytový komplex se teprve začíná stavět, ale o rezervace je velký zájem a má strach, aby se byty nevyprodaly.
„Mezitím si vyřizuju hypotéku, s financováním dál nebude problém, jde jen o tu první zálohu, kterou musím dát hned teď,“ vysvětlil.
„Vůbec nás nenapadlo, že nám lže. Ty peníze potřeboval na splacení dluhu, žádný byt nerezervoval. Když jsme to zjistili, tvrdil, že si to rozmyslel, že si pořídí byt jinde, jiný. Ale o vrácení těch sto tisíc nemluví. Když jsem se zeptal, tvrdil, že je investoval do výhodného projektu. A od té doby už zase mlčí,“ vypráví Patrikův táta. Jeho žena nechce, aby od syna peníze začali vymáhat. Bere to tak, že mu je věnovali, že přece rodiče mají děti podporovat. „Já bych mu je dal rád, ale on nám neříkal pravdu a jasně mluvil o půjčce. Jde o princip, ne o ty peníze,“ tvrdí Patrikův otec.
Taková situace je častá, běžná. Více než tři čtvrtiny Čechů mají zkušenost, že je někdo požádal o půjčku, polovina z těch případů se týkala rodinných příslušníků.
Z průzkumu společnosti Ipsos vyplynulo, že pětina Čechů půjčila přátelům či rodině částku ve výši průměrné mzdy, deset procent víc jak sto tisíc. Třetina už své peníze zpět v plné výši nedostala.
Průzkum na toto téma dělala před časem i společnost Equa bank. Podle něj většina dotazovaných věří, že půjčku dostane od příbuzných zpět. Realita? Čtvrtina o peníze přišla nebo jim příbuzní vrátili jen část. Jen čtyři procent z nich však řešila problém soudně. Většina se raději smířila se ztrátou, protože nechtěla vyvolávat konflikty v rodině.
„Řešili jsme příběh osmdesátileté dámy, která měla našetřeno, aby si mohla v domově seniorů připlácet na samostatný pokoj s pěkným balkonem. Předtím půjčila z ušetřené částky dvě stě tisíc vnukovi. Ten jí je nevrátil, dokonce řekl, že přece v domově důchodců už babička žádné peníze potřebovat nebude. Ta paní se o tom styděla říct příbuzným a vše vyšlo najevo, až když měla do domova seniorů nastoupit. Obrátila se na nás její rodina a my jsme opravdu z toho vnuka peníze dokázali dostat zpět. Zalekl se hrozby soudem,“ vypráví Jana Polášková, která pracovala v poradně pro lidi ve finanční nouzi. „Ovšem ta stará dáma pak byla nešťastná. Peníze sice dostala zpět, mohla si dopřát pěkný pokoj, nicméně ji trápilo, že prý vyvolala neshody v rodině, že ji vnuk už nebude mít rád,“ dodává.
„Lidé si v rodinách často půjčují na běžnou spotřebu. Samozřejmě v nenadálých případech, jako jsou rodinné tragédie spojené s nulovými příjmy či finančními výdaji, je pomoc v rodině na místě, ovšem velkou roli u části populace hraje nízká finanční gramotnost a špatné hospodaření s penězi,“ uvedl Pavel Klema z investiční platformy Bondster, která fenomén půjček mezi příbuznými zkoumala.
Mladí lidé ve věku do šestadvaceti let si průměrně od příbuzných půjčují kolem pěti tisíc. Čím je člověk starší, tím jsou půjčky vyšší. Ovšem zajímavé je, že šedesátníci jsou podle průzkumu ochotni poskytnout dětem a vnoučatům dvacet tisíc i více.
Téměř všichni, kdo půjčili svým blízkým, bylo přesvědčeno, že nejde o riziko, že se jim peníze vrátí a proto nepodepsali žádnou smlouvu či směnku. Doplatil na to například pan Jiří z Ostravska, který dceři půjčil padesát tisíc. „Nešlo o závratnou sumu, ale teď, když jsem v penzi, by se mi docela hodily, protože potřebuju udělat nějaké drobné úpravy na domě. Jenže dcera byla po rozvodu, její životní úroveň klesla, vyprávěla mi, že se jí pokazila pračka a nemá na novou. Sám jsem jí těch padesát tisíc nabídl s tím, že mi je časem vrátí. Jasně, že jsem nepodepsal smlouvu, je to přece dcera, věřil jsem jí a stejně by ty peníze byly její, kdyby se mi něco stalo. Jenže ona se od té doby tváří, jako by ta půjčka neproběhla a mně je trapné si o ty peníze říct. Je mi jasné, že už je neuvidím. Nevadí, ale je to takové trošku trpké,“ shrnuje své pocity.
Podobné má většina lidí, kteří doplatili na důvěru k příbuzným. Přesto většina na otázku, zda by při půjčce příbuzným sepsala smlouvu, zašli k advokátovi, k notáři, odpovídá: „Ne, vždyť jde o rodinu, v té si lidé musí věřit.“