Pokosená louka mě tiše zdraví. V úmorném vedru pomalu odkládám hrábě, usedám do stínu a pozoruji vzdálený obzor. Údolím se vlní řeka, zvony odbíjí poledne a jejich melodie připomíná dusot koní. V poledním žáru se ani lísteček nepohne a přesto je v dálce vidět oblak prachu, který se nejen pohybuje, ale i přibližuje.
Náhle je slyšet několik výstřelů, které vyplaší ptáky schované v keřích vyprahlé prérie a rozčísnou polední ticho. Ze zvířeného prachu se vynořují dva jezdci. Oči se zdráhají uvěřit. Vinnetou, moudrý a statečný náčelník Apačů na koni Ilčí, u sedla Stříbrná puška, ručnice s pažbou zdobenou stříbrem a jeho bílý bratr, zálesák Old Shatterhand „Drtící ruka“, na koni Hatátitla, u sedla pušky medvědobijka a henryovka. Avšak zdá se, že i jezdci jsou překvapeni a seskakují z koně.
Vstávám, třesou se mi kolena a nevím na co se dříve dívat. Těkám pohledem z jezdců na koně, z koní na pušky a zase zpátky tak zaujatě, že téměř nevnímám slova Old Shatterhanda mě adresovaná.
„Není bezpečné pohybovat se po prérii bez doprovodu, obzvláště pro ženy“.
S upřeným pohledem na náčelníka Apačů koktám odpověď, „d d dostavník se o o opravuje“.
„Můžeme Vám dělat společnost, než budete moci pokračovat v cestě?“ následuje dotaz podbarvený úsměvem.
„Ano, děkuji“.
Hladím nádherné hřebce a neodvažuji se vyslovit přání. Netřeba. Vinnetou mi pomáhá do sedla a vede koně prérií. Díky, Vinnetou, díky Old Shatterhande! Dívám se, jak oba jezdci mizí v dálce, když náhle blesk protne oblohu a zahřmí. Zvednu oči, na obloze se převalují šedivé mraky, na louce leží seno a po nedávném setkání ani stopy. Marně pátrám pohledem po krajině a hledám na obzoru známé postavy Divokého Západu.
Sen. Byl to jen letní sen, neskutečně krásný sen!
