Před první světovou válkou se totiž počet Čechů v celé rozlehlé zemi odhaduje na méně než dvě stovky. V letech následujících však lze sledovat přistěhovaleckou vlnu, která se usazovala především v Charbinu a Šanghaji, dvojici měst ve zcela odlišných částech Číny. Dělí je od sebe přes tisíc mil vzdušnou čarou. Proč našinci mířili právě tam?
Charbin (dnes desetimilionová metropole Cha-er-pin na severovýchodě Číny) byl původně nevelkou osadou obklopenou močály kolem řeky Sungari. Teprve výstavba Čínské východní železnice z nej učinila důležitý dopravní a obchodní uzel, obývaný převážně Rusy, jelikož železnice byla spravována jako ruská koncese. Roku 1889 přijela do Charbinu hudebnická rodina Ermlova, která byla na koncertním turné po Sibiři. Jelikož záhy nastaly mrazy, řeka Sungari zamrzla a parník nemohl odplout zpět do Chabarovska, byli Ermlovi přinuceni přezimovat na místě, a nakonec tu dokonce zapustili kořeny. S nimi dorazili další Češi, a to uzenář Josef Motyčka a hodinář Josef Vomáčka. Ferdinand Erml roku 1903 postavil v Charbinu pivovar a v jeho stopách se vydali další podnikavci, především tři sládkové Urban, Kněžek a Panec. Když roku 1918 dorazily z Vladivostoku do Charbinu dva pluky československých legionářů, přivítala je rodina Ermlova napečenými koláči a samozřejmě sudy chlazeného piva. Ostatně již roku předchozího přijel nemocniční vlak s legionáři, zraněnými v památné bitvě u Zborova. Devět z nich v Charbinu také zemřelo a bylo pochováno na pravoslavném hřbitově. Po vzniku Československa jim byl postaven i důstojný pomník. Není bez zajímavosti, že na nádraží přespal zjara 1918 jednu noc ve svém vagonu také T. G. Masaryk. Doplňme ještě, že koncem první světové války v Charbinu začal úřadovat vojenský konzulát v čele s Milošem Hessem, advokátem původem z Hodonína, kterého výkonem funkce pověřil generál Milan Rastislav Štefánik, aby pomáhal československým legionářům, kteří se transsibiřskou magistrálou přesouvali na východ. Mnoho se ještě v Rusku oženilo a mělo děti, a tu vyvstal problém s pasy a povoleními k odjezdu do Evropy pro rodinné příslušníky. Charbin se jevil jako místo, kde nebude nouze o práci a obchodní příležitosti. Proto řada z těch, kdo ovládali řemeslo, se zde usadila natrvalo. Uplatnění našli i naši dělníci a úředníci, nikoliv však zemědělci, kteří nemohli konkurovat houževnatým Číňanům. Celkem statistiky hovoří o třech stovkách Čechů.
V meziválečném období se Čína zprvu netěšila přílišnému zájmu našich firem, které se přeci jen orientovaly převážně na bližší evropské trhy. Jenže s velkou hospodářskou krizí počátkem 30. let se mnohé staré obchodní vazby zpřetrhaly a bylo třeba hledat nová odbytiště. Čína se rozvíjela rychlým tempem, zároveň se zmítala v politické krizi, neměla téměř žádný průmysl, zuřila občanská válka, některým regionům vládli nikomu se nezodpovídající warlordi s vlastními armádami, od září 1931 navíc imperiální Japonsko okupovalo Mandžusko, bohaté na nerostné suroviny. Podmínky pro československé exportéry tudíž nebyly zrovna ideální, přesto se na čínském trhu postupně prosadily naše stroje, textil, sklo či obuv. Hamburk a Terst fungovaly jako hlavní dopravní tepny pro zboží vyrobené v republice. Některé firmy jako Škodovy závody, Československá zbrojovka, Vítkovické železárny nebo Baťa měly v Číně vlastní zastoupení a kanceláře, jiné využívaly cizí prostředníky. Konkrétně v Japonci obsazeném Mandžusku se ekonomická situace povážlivě zhoršovala, proto působení filiálek našich podniků zase vzalo rychle za své. O hospodářské situaci země podrobně píše například cestovatel Bohumil Pospíšil (blíže o něm v článku Moravský Marco Polo Bohumil Pospíšil málem zahynul v irácké poušti, v Šanghaji byl unesen piráty, dožil v Aucklandu | i60.cz ) ve své knize „Čínou za revolučního varu“, vydané roku 1935 v Praze.
Šanghaj oproti provinčnímu Charbinu měla tradičně pověst kosmopolitního pulzujícího velkoměsta evropského rázu. Jen pohled na proslulou pobřežní promenádu zvanou Bund návštěvníkům nabízel desítky budov v různých architektonických slozích, lidský mumraj i slavné světové značky ve výkladních skříních. Ani Češi nezůstali vůči magnetizující atmosféře Šanghaje imunní a okolo sta zde mezi světovými válkami našlo nový domov. Uplatnění však neměli jisté ani lékaři, právníci či akademici, protože Šanghaj se stala útočištěm ruské bělogvardějské emigrace, stejně jako později židovské inteligence, prchající z nacistického Německa, a v mnohých oborech zkrátka panovala značná konkurence.
Dne 12. července 1933 bylo v Šanghaji ustaveno Československé sdružení, které však nevyvíjelo přílišnou činnost, proto o tři roky později spatřil světlo světa ještě Československý kroužek v čele s podnikatelem Emilem Štemberou. Měl dokonce k dispozici vlastní prostory, kde pořádal společenské akce a výstavy. Nechyběla ani malá knihovna a vařily se tu české pokrmy. Za války vydával i vlastní časopis „Druhý odboj“. A do třetice v Šanghaji fungoval Československý podpůrný spolek, který se věnoval výhradně charitativní činnosti a pomáhal nemajetným krajanům. Stál za ním movitý výrobce houslí a majitel hudebního vydavatelství Alois Suchochleb. Z krajanů se dobře prosadil také majitel obuvnického závodu Emanuel Skalický, architekt Ladislav Hudec, bankéř Emanuel Kahn či akademický sochař Bohuslav Kočí. Stopy asi padesáti českých obchodníků, lékařů a umělců nalezneme v tomto období také v Pekingu, který ale nebyl hlavním městem Číny. Tuto funkci mezi lety 1912-1949 plnil Nanking. V Tiencinu na Dálném východě roztáhla svá pomyslná křídla také tělovýchovná jednota Sokol. Její cvičenci postavili vůbec první sokolovnu v celém regionu. Ve čtyřech jazykových mutacích tu péčí Sdružení československých příslušníků v severní Číně vycházel také hospodářský časopis „Czechoslovak Industry and Commerce“, který informoval potenciální obchodní partnery o možnostech československého dovozu na čínský trh. Pro úplnost by mělo zaznít, že Československý spolek sdružující naše krajany existoval ještě v Hong Kongu, jenž měl pochopitelně velký obchodní význam jako obchodní centrum celé jižní Číny, avšak byl britskou kolonií.
Oslava svátku 28. října 1941 mezi Čechy v Hong Kongu. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Léta druhé světové války, která na Čínu dopadla plnou vahou a zanechala zde za sebou až dvacet milion mrtvých, přinesla nevelkým českým koloniím v Charbinu, Šanghaji i jinde mnohé strasti. Těžce budované postavení, obchodní vazby a sítě zákazníků se obrátily v prach. Japonští agresoři konfiskovali majetek, některé podniky v českých rukou padly za oběť bojů a bombardování. Na tomto místě je třeba zmínit také osudy našich Židů, které osud, spolu s asi 20 000 židovskými uprchlíky z jiných evropských zemí, zavál v letech 1940-1941 do Šanghaje. Jedna z městských čtvrtí se proměnila v ghetto o rozloze jedné čtvereční míle a poskytovala jim bezpečné útočiště. Byli pod bedlivým dozorem Japonců, neměli volný pohyb, ale když odváděli daně a nečinili potíže, Japonci je nechávali na pokoji, ač jejich nacističtí přátelé usilovně naléhali, aby v Šanghaji vznikl regulérní koncentrační tábor a konečné řešení židovské otázky probíhalo i napříč okupovanou Čínou. Se svou manželkou takto do Šanghaje v květnu 1940 připlul například Josef Schulhof (1903-2005), rodák z Českého Brodu, vzděláním elektrotechnik. Získal zaměstnání u jedné švýcarské firmy vyrábějící transformátory. Japonským úředníkům namluvil, že se narodil na Slovensku, které bylo vnímáno za spojenecký stát, díky čemuž mohl volně cestovat po Číně, a nakonec sedm let strávil v Tiencinu, kde firma budovala nový závod. Celou válku v bezpečí přečkal i s rodinou, zatímco všichni jeho příbuzní doma zahynuli v Osvětimi. Na konci 40. let se odstěhoval do New Yorku, kde ve věku sto dvou let také zemřel. Schulhofovy dopisy, deníky i fotografie z Číny jsou dnes uloženy v Muzeu holocaustu ve Washingtonu D.C. a přinášejí neocenitelné svědectví, podobně jako třeba paměti Anny Votické-Kantůrkové z Brandýsa nad Labem pod titulem „Zachráněna v šanghajském ghettu“ (vyšly v Praze roku 2010).
Po skončení konfliktu někteří krajané požádali o repatriaci do Československé republiky. Kvůli nezájmu našich úřadů investovat do transportů dostatek prostředků jen pomalu a komplikovaně. Když roku 1949 komunisté pod vedením Mao Ce-tunga definitivně upevnili moc, většina českých starousedlíků se rozhodla Čínu opustit a zamířit do jiných asijských zemí, ale i do Austrálie, Kanady a USA.
