Holt, osmdesátku mívá člověk pouze jednou v životě. Pokud se jí tedy dožije. Já jsem se jí, zaplaťpánbůh, dožil. A to v relativní pohodě, byť poznamenán, jak už to často v pozdním věku bývá, četnými životními a zdravotními strastmi. Mám rád oslavy. Zejména když je co slavit. A když náhodou není co slavit, tak nějaký důvod k příjemnému posezení se vždycky najde. Minulý týden bylo však co slavit. Moje životní osmdesátka byla k tomu moc dobrým důvodem.
Slavil jsem s přáteli i s rodinou a bylo to moc příjemné. Rodina, přátelé, jak ti vzdálenější, tak i ti úplně blízcí, dárky, víno, hezké básničky, a hlavně dobrý pocit, že nejsem ve svém pokročilém životě sám. Až jsem, v jakési až euforické náladě, všem slíbil, že s nimi milerád oslavím své další kulaté výročí, tedy svou devadesátku. Až pak jsem si uvědomil, že takové sliby by se měly plnit. Ale splnil bych je docela rád.
Přitom mě ale napadlo, pokud by se mi to skutečně podařilo splnit, tak co bych měl vlastně v tom mezidobí psát? Budu mít vůbec co? A poslouží mi přitom ještě hlava? A co tělo? V jakém bude stavu? Co bych mohl vůbec, v tom věku, ještě dělat? To jsou starosti, co?
Dopil jsem druhou sklenku vína, popsaný zápisník jsem vrátil do tašky, zaplatil a vrátil se zpět do reality večerní neděle. Život se mne určitě nebude ptát, čeho všeho se chci ještě dožít. Pojede si po svém a já také. Ponechme to osudu.
Všem, kteří právě teď něco slaví, přeji splnění všech možných i nemožných přání. Klidně si přejte cokoli, vždyť to nic nestojí.