Alois Eliáš se narodil v Praze 29. září 1890. Na frontu narukoval v roce 1914, aby vzápětí přeběhl do zajetí. V roce 1917 vstoupil jako carský zeměměřič do Československých legií. Následoval návrat domů, jmenování velitelem pluku a studium na válečné akademii ve Francii. Poté byl jmenován stálým zástupcem Československé delegace na světové konferenci o odzbrojení v Ženevě. Jako ještě rovnocenný partner se tu setkal s budoucím protektorem von Neurathem. Po návratu byl jmenován velitelem armádního sboru v Trenčíně a jsme na konci září 1938.
23.9. 1938 proběhla mobilizace Československé armády. 30.září byl vyhlášen mnichovský diktát. 14.března 1939 Slovensko vyhlásilo samostatnost, 15. března německá vojska obsadila zbytek Čech a Moravy. 27.dubna se Eliáš stal předsedou protektorátní vlády a navázal spojení s exilovou vládou v Londýně a domácím odbojem. Jeho dvojí tvář nabrala na obrátkách. Mohl se ženou odejít do emigrace, ale odmítl a přijal funkci jako službu vlasti, vědom si, že obětuje život.
Nacisté ihned po obsazení protektorátu započali s represemi. Zvláště státní sekretář K.H.Frank v agresivitě vynikal. V době, kdy Německo vládlo skoro celé Evropě, bylo těžké nátlaku čelit. Pro vlastence byly bolestné projevy k obyvatelstvu, které měly obsahovat ujištění vlády o loajalitě k říši. K zásadnímu projevu se však nikdy nepropůjčil. Jistě by to ráda udělala hrstka českých fašistů, ale i Němci si byli vědomi, že jejich kredit u obyvatelstva byl nulový. Ač se to může zdát málo, rozhodně se zasloužil, aby se k moci nedostali ti největší patolízalové. Proti represím se mohl ohradit jen protesty, s minimální nadějí na úspěch. I rozhodnutí vlády podléhalo schválení protektora.
V době, kdy jen za poslech zahraničního vysílání hrozil trest smrti, byl přes různé kanály trvale ve spojení s exilovou vládou, kam posílal zprávy o stavu v protektorátu a jako voják naslouchal Benešovi, svému vrchnímu a jedinému veliteli. Před zatčením varoval mnoho osob, včetně ministrů a snažil se opilovat ostří německého tlaku. Jeho neustálé spory s K.H.Frankem byly na denním pořádku. Třeba o přejmenování ulic na německé.
Je zcela prokázané, že se podílel na zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa, s programem obnovy Československa. Gestapo však brzy našlo stopu a organizace byla hned u zrodu těžce zasažena. Postupně utahovalo smyčku i kolem Eliáše, ale zatknout předsedu vlády nebylo ani pro Němce jen tak. Soudní proces nemohl být zcela zinscenovaná fraška a musel alespoň budit zdání právní sounáležitosti, i když jemu přidělený obhájce byl Heydrichem proškolen jak postupovat. Ostatně největším důkazem o odbojové činnosti generála Eliáše byl samotný obžalovací spis.
Dne 27. září 1941, v den příchodu Heydricha byl zatčen, 1.října odsouzen k smrti a 19.června 1942 zastřelen, jako jediný předseda vlády zemí, které nacisté okupovali. Spekuluje se, že jeho život měl být zachován a po konečném vítězství jeho osoba použita propagandisticky, ale krvelačnost Heydricha a K.H.Franka předběhla úmysl.
V říjnu 1946 byl Benešem povýšen in memoriam do hodnosti armádního generála, v roce 2002 vyznamenán Havlem Řádem bílého lva a v roce 2006 se státními poctami společně s manželkou pochován na Vítkově v Národním památníku, kam jedině jeho ostatky patří.
Životem, vlastenectvím a sebeobětováním to byl zcela neobyčejný muž, ale v dnešní době demagogů, zlatokopů a korupčníků se slovo charakter vytrácí a z novodobých politiků neznám nikoho, kdo by se mohl Aloisi Eliášovi dotknout alespoň kotníků. To byl opravdový vlastenec, který si nezaslouží zapomenutí.
Roh ulice Francouzské a Jana Masaryka. Deska s bustou připomíná dům kde se narodil.
FOTO: Jaromír Šiša
Zdroje:
Dušan Tomášek a Robert Kvaček - Generál šel na smrt, kolektiv autorů Dějiny koruny české II.
