Více než posledních dvacet let v pracovním procesu se mě to nedotklo. Jednak jsem měl odborné znalosti, nikomu jsem nekonkuroval a nepřekážel. Také jsem měl ten luxus, že jsem si mohl vybírat, s kým půjdu převážně na kontrolu či audit.
Jako mladý důchodce chtěl jsem být ještě užitečný. Vzpomněl jsem si, že mám i pedagogické vzdělání. Aprobaci na střední školy. Bylo období covidu. Učilo se převážně z domu a učitelé byli také obětí uvedené nemoci. Zaskakoval jsem za ně a potom dále působil jako asistent učitele. Cítil jsem nějaký chlad. Čtení nonverbálního chování jsem se musel naučit, jinak mi v práci hrozil průser. Pracoval jsem v orgánu státního dozoru. Takže lidi běžně čtu. Ředitelka si mě až tak nevážila. Zato mě hřála veřejná pochvala od kolegyně na pedagogické poradě. Zamyslel jsem se nad tím. Určitě někdo na tebe donáší a pomlouvá. Zkrátím to. Byla to také důchodkyně jako já. Myslela si, když se zruší úvazek pro nedostatek dětí, tak to nebude ona, kdo půjde z kola ven. Jako člověk ji mohu pochopit, ale nikoliv se s tím smířit. Tento jev je jistě v každém zaměstnání napříč profesemi.
Loni jsem ve škole skončil. Byla mi učiněna nabídka na správce hřiště. Město se rozhodlo po vyučování, o volných dnech a o prázdninách ho nabídnout veřejnosti. My jsme tam od toho, abychom zabránili ničení majetku města. Je to jen pár hodin několikrát za týden. Sice děti někdy neposlouchají, ale jste mezi lidmi, komunikujete a jste užiteční. Nastoupil jsem tam místo starší dámy, která to již nechtěla dělat. Bydlí těsně vedle hřiště a z balkonu nás pozoruje. Přesně ví, kterou minutu přicházím a zda jsem nezanedbal své povinnosti. Pokud si myslí, že ano, tak mi to jemně vytkne. Sama již to nechce vykonávat, ale stará se. Poslal jsem jí někam.
Nevím sice, proč to lidé dělají? Možná nějaká vidina získání výhod. Nebo jen tak ze zloby.
