Když se čas nachýlil, vypravila jsem se do koupelny, pečlivě si vyčistila (oboje) zuby a šla pozhasínat světla. V kuchyni se mi zazdálo, že cítím nelibý odér, asi z koše…popošla jsem dva kroky ke koši na odpadky a nojo, sice slabě, ale zavánělo něco z odpadků.
Mrkla jsem na hodinky: 21.30, to ještě vynesu, je to jen za roh. Zaváhala jsem, jestli se nemám vrátit pro župan, který jsem odložila v koupelně – vždycky si při čištění zubů děsně zmáčím rukávy – ale pak jsem mávla rukou, kdo by se kde teď motal po chodbě, nebo před barákem, maximálně nějaký ten pejskař, ale na to dlabu. Vytáhla jsem pytel s odpadky, skopla pantofle a vjela do starých, odrbaných sešláplých sandálů, které chovám právě pro tuto příležitost. S ohledem na sousedy a pokročilou denní (noční) dobu, jsem tiše, leč pevně zacvakla dveře a v ten samý moment jsem zůstala jako solný sloup s pytlem odpadků v jedné a s mobilem v druhé ruce. Klíče!
Doma ani noha, manžel drandil v rámci noční služby na ještěrce po perónu na Hlavním nádraží, syn se před půl rokem odstěhoval a na chodbě já v noční košili, naboso v křápech jak z Dickensovského chudobince, ani spodní prádlo jsem neměla…V marném pokusu jsem strčila do dveří, jestli náhodou, ale ani jako, že!
Bezradně jsem přešlapovala na rohožce a hlavou mi letěly možnosti záchrany: Do vlaku, na dobré slovo za manželem do práce pro klíče? Blbost, dřív by mě sebrali, polonahá bába z nepříčetným výrazem v obličeji a postrojením jak z blázince – vyloučeno! K sousedce? Ježišmarja, ta její černá bestie (zhruba desetikilový vyžraný, celkem divoký macek) by mi určitě do rána hrála na ksichtě piškvorky – nikdy! Zámečnická pohotovost? To je prý pěkná pálka, ale asi mi nic jiného nezbude…Vtom mi padl pohled na pravou ruku s telefonem. V tu chvíli jsem blahořečila zvyku tahat mobil s sebou úplně všude. Je to z nezbytnosti, mám inzulínovou pumpu a senzor propojený aplikací v mobilu nesmí být dál od sebe než šest metrů, takže tahám telefon jako kočka koťata už podvědomě. V duchu jsem opatrně zajásala a nedočkavě navolila synovo číslo. Bydlí naštěstí nedaleko, jen aby nebyl třeba v kině, nebo nebyl mimo Prahu! Po pár zazvonění se ozval: „Ahoj, co se děje?“ (Matka /já/ už ho dávno po nocích nekontroluje, je mu třicet..) „Zabouchla jsem si dveře, jsem jen v noční košili, táta není doma, potřebuju klíče.“ Celé osazenstvo autobusu, kterým syn cestoval z práce muselo nepochybně leknutím nadskočit – ratolest chytla mohutný záchvat smíchu. „Ty jseš ale knedlík, viď?!“ kuckala se ratolest.
Po domluvě detailů jsem vyrazila ve své večerní toaletě na bulvár. Pytel odpadků jsem vztekle mrskla vedle kontejneru, ještě to tak – abych ho vláčela s sebou – to už bych vypadala jako prvorepublikový vetešník, co sbíral po Praze krámy a dával za ně hospodyňkám kartonky jehel, zrcátka a další podobné poklady! S pohledem upřeným na dlažbu jsem rázovala pokud možno ve stínech po hlavní ulici a připadala si jako šlapka nejnižší kategorie, takový ten typ, co chodí za polívku - bez spodního prádla, rozšmajdané škrpály, nevábný věk. Modlila jsem se abych nepotkala nikoho známého, naštěstí už táhlo na desátou a krom pár venčících psovodů a jednoho opilce – vše na protějším chodníku - jsem nepotkala živou duši. Pak se proti mně objevil v dálce svižně kráčející chodec, chvíli jsem zvažovala možnost preventivně švihnout do keříků vedle silnice, ale pak jsem zajásala – byl to můj osvoboditel!
S úlevou jsem převzala klíče, odmítla doprovod, ať se jde děťátko vyhajat a zamířila k domovu. U kontejneru jsem spořádaně zastavila, odemkla kontejner, vhodila pytel s bordelem, zamkla kontejner, odemkla v mezičase již zamčený dům, zase ho zamkla, vysíleně se vysápala do prvního patra, konečně odemkla byt, zamkla, znovu se vysprchovala a vysíleně padla do postele. Takže pro příště si může koš smrdět, jak je mu libo. Večer nikam nejdu.
