Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí
Ilustrační foto: Pixabay

Přízrak v nočních ulicích, aneb přílišná hygiena škodí

1. 10. 2024

Tak se mi zase zadařilo. Odpoledne jsem jen tak lehce poklízela, protože vlastně žádný binec nebyl a čerstvě vykoupaná jsem trávila večer zachumlaná v měkoučkém županu v křesle ve společnosti slečny Marplové. Idylka.

Když se čas nachýlil, vypravila jsem se do koupelny, pečlivě si vyčistila (oboje) zuby a šla pozhasínat světla. V kuchyni se mi zazdálo, že cítím nelibý odér, asi z koše…popošla jsem dva kroky ke koši na odpadky a nojo, sice slabě, ale zavánělo něco z odpadků.

Mrkla jsem na hodinky: 21.30, to ještě vynesu, je to jen za roh. Zaváhala jsem, jestli se nemám vrátit pro župan, který jsem odložila v koupelně – vždycky si při čištění zubů děsně zmáčím rukávy – ale pak jsem mávla rukou, kdo by se kde teď motal po chodbě, nebo před barákem, maximálně nějaký ten pejskař, ale na to dlabu. Vytáhla jsem pytel s odpadky, skopla pantofle a vjela do starých, odrbaných sešláplých sandálů, které chovám právě pro tuto příležitost. S ohledem na sousedy a pokročilou denní (noční) dobu, jsem tiše, leč pevně zacvakla dveře a v ten samý moment jsem zůstala jako solný sloup s pytlem odpadků v jedné a s mobilem v druhé ruce. Klíče!

Doma ani noha, manžel drandil v rámci noční služby na ještěrce po perónu na Hlavním nádraží, syn se před půl rokem odstěhoval a na chodbě já v noční košili, naboso v křápech jak z Dickensovského chudobince, ani spodní prádlo jsem neměla…V marném pokusu jsem strčila do dveří, jestli náhodou, ale ani jako, že!

Bezradně jsem přešlapovala na rohožce a hlavou mi letěly možnosti záchrany: Do vlaku, na dobré slovo za manželem do práce pro klíče? Blbost, dřív by mě sebrali, polonahá bába z nepříčetným výrazem v obličeji a postrojením jak z blázince – vyloučeno! K sousedce? Ježišmarja, ta její černá bestie (zhruba desetikilový vyžraný, celkem divoký macek) by mi určitě do rána hrála na ksichtě piškvorky – nikdy! Zámečnická pohotovost? To je prý pěkná pálka, ale asi mi nic jiného nezbude…Vtom mi padl pohled na pravou ruku s telefonem. V tu chvíli jsem blahořečila zvyku tahat mobil s sebou úplně všude. Je to z nezbytnosti, mám inzulínovou pumpu a senzor propojený aplikací v mobilu nesmí být dál od sebe než šest metrů, takže tahám telefon jako kočka koťata už podvědomě. V duchu jsem opatrně zajásala a nedočkavě navolila synovo číslo. Bydlí naštěstí nedaleko, jen aby nebyl třeba v kině, nebo nebyl mimo Prahu! Po pár zazvonění se ozval: „Ahoj, co se děje?“ (Matka /já/ už ho dávno po nocích nekontroluje, je mu třicet..) „Zabouchla jsem si dveře, jsem jen v noční košili, táta není doma, potřebuju klíče.“ Celé osazenstvo autobusu, kterým syn cestoval z práce muselo nepochybně leknutím nadskočit – ratolest chytla mohutný záchvat smíchu. „Ty jseš ale knedlík, viď?!“ kuckala se ratolest.

Po domluvě detailů jsem vyrazila ve své večerní toaletě na bulvár. Pytel odpadků jsem vztekle mrskla vedle kontejneru, ještě to tak – abych ho vláčela s sebou – to už bych vypadala jako prvorepublikový vetešník, co sbíral po Praze krámy a dával za ně hospodyňkám kartonky jehel, zrcátka a další podobné poklady! S pohledem upřeným na dlažbu jsem rázovala pokud možno ve stínech po hlavní ulici a připadala si jako šlapka nejnižší kategorie, takový ten typ, co chodí za polívku - bez spodního prádla, rozšmajdané škrpály, nevábný věk. Modlila jsem se abych nepotkala nikoho známého, naštěstí už táhlo na desátou a krom pár venčících psovodů a jednoho opilce – vše na protějším chodníku - jsem nepotkala živou duši. Pak se proti mně objevil v dálce svižně kráčející chodec, chvíli jsem zvažovala možnost preventivně švihnout do keříků vedle silnice, ale pak jsem zajásala – byl to můj osvoboditel!

S úlevou jsem převzala klíče, odmítla doprovod, ať se jde děťátko vyhajat a zamířila k domovu. U kontejneru jsem spořádaně zastavila, odemkla kontejner, vhodila pytel s bordelem, zamkla kontejner, odemkla v mezičase již zamčený dům, zase ho zamkla, vysíleně se vysápala do prvního patra, konečně odemkla byt, zamkla, znovu se vysprchovala a vysíleně padla do postele. Takže pro příště si může koš smrdět, jak je mu libo. Večer nikam nejdu.

 

 

 

 

 

domácnost Můj příběh rodina
Hodnocení:
(5 b. / 34 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Oldřich Čepelka
Já už si raději při odchodu z domu říkám MOBR PEKL OČKA. Abych nezapomněl na něco důležitého, totiž mobil, brýle, peníze, klíče - a co jsou OČKA? Přece očníkapky - mám pořád suché a drhnoucí oči a kdybych je neměl, začnu chodit po hospodách, jako bych potřeboval... si ve skutečnosti jen promýt oči.
Naděžda Špásová
Dobře napsané, jo klíče, to je historie sama pro sebe. Hlavně, že jste měla komu zavolat a pak že mobil není důležitý. Je a chvála tomu, kdo ho vymyslel. Tak držím palce, aby se vám to už neopakovalo. Jo a moc hezky napsané. :-)
Marie Faldynová
S klíči je legrace, také se mi povedlo vyrazit z bytu s klíči "služebními" místo těch od bytu. Při mé roztržitosti bych o klíčích mohla psát obden :-)
Petr Dvořák
Kouzelná závěrečná věta: „Večer nikam nejdu.“ Z toho plyne, že ráno nebo v poledne se to stát nemůže. Geniální opatření. Já osobně jsem před lety raději investoval cca 4.000 Kč do nového zámku samozřejmě i s novou bezpečnostní vložkou. Copak vložka, ale důležité je to, že zámek má systém, kterému říkám „bez klíčů neodejdeš“. Rozdíl je v tom, že západka, která je u klasického zámku z jedné strany rovnoběžná s podélnou osou dveří a z druhé strany je zkosená (což právě umožňuje zaklapnutí), tak u tohoto zámku je z obou rovnoběžná. Pro lepší pochopení: Při pohledu shora má klasická západka tvar trojúhelníku, u tohoto zámku má tvar kvádru, neboli „kostky“. Když chci zaklapnout dveře, musím do vložky strčit klíč, pootočit, dveře přitáhnout, pustit klíč a teprve potom západka zaklapne. Už ani nevím, kolika lidem jsem to radil, všichni si to prý také pořídí, tvářili se moudře, kývali hlavou jak nemocný osel a pak si zaklapli jak obyčejný vůl. Rozdíl je v tom, že o tom raději nikam nepsali.
Hana Došková
To chce mít chytrý zámek např. Nuki
Zuzana Pivcová
Vážím si lidí, kteří sami sebe narozdíl od řady jiných dokážou tak trochu shodit. To je umění, které někdo nezvládne. Moc pěkné.
Alena Velková
Pěkně, svižně napsané...a něco mi to připomíná :-))
Iveta Markusová
Paní Dagmar, děkuji za pochvalu. Píšu si, abych si zachovala duševní rovnováhu, v práci musí hlava šrotovat, tak jako kompenzaci pouštím mozek na špacír...
Dagmar Vargová
Paní Iveto, aspirujete na "novou spisovatelku" íčka. Četla jsem i Vaše schválené, dosud nezveřejněné články... i o té zubní ordinaci. Píšete skvěle a už se těším na Vaše další články :-).
Iveta Markusová
Dobrý den všem! Jsem velmi ráda, že jsem Vás potěšila a vážím si vašeho hodnocení.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.