Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem
Všechny fotografie: Hana Práglová

Velká voda v Bohumíně aneb Jak se stát Robinsonem

30. 9. 2024

Jdu po chodníku a vidím, že starosta má otevřené okno. Sláva, potřebuji s ním něco projednat. Třeba na mě bude mít tři minuty času. Pro jistotu z chodníku telefonuji. Sekretářka zvedá telefon a na můj dotaz, zda je na radnici starosta a zda mohu přijít, tlumočí tento dotaz na patřičná místa.

„Jasně, ať přijde," slyším starostův hlas z dáli. Do tří minut jsem v kanceláři. Svítí tam slunce, tak zatahujeme žaluzie, abychom se mohli lépe soustředit.

„Ted skončilo mimořádné zasedání povodňová komise. Jsem rád, že mě přivedete na jiné myšlenky," sděluje s úsměvem na rtech starosta. "No, budu se snažit," odpovídám.

Oni se snad všichni zbláznili, povodeň, když venku je tak krásně. Oba máme stejné myšlenky. Byla přece 100letá voda teprve před 27 lety. Další se už my nedočkáme… oba jsme stejného názoru. Já si vyřizuji potřebné, spokojeně odcházím domů.

Prší, prší a lidé, kteří mají určité špatné zkušenosti, začínají být nervózní.

Je neděle. Dojídám oběd, venku je nádherně teplo. Oblékám se s tím, že se půjdu podívat do Staráku (to je místní označení Starého Bohumína), jak vypadá Odra. Jsou to cca 3 km od věžáku, ve kterém bydlím a cca 300 m od mého rodného domu s velikou zahradou.

Po asi 5 minutách mi volá dcerka od Pardubic.

„Mami, ne aby tě napadlo jít na chalupu. Na Cingrovce už je voda." (Cingrovka je místní zkratka ulice Petra Cingra, po které je možné se mezi krásnými domečky s upravenými zahradami lehce dostat do Staráku. Trochu delší, ale o to příjemnější cesta).

„To je blbost, už jsem skoro u ní, venku je nádherně," odpovídám.
„Mami, měj rozum, neblbni."
„Dobře, půjdu tedy po hlavní," odpovídám, abych dcerku uklidnila.

(Hlavní je frekventovaná silnice, která přes Starák vede přes Odru do Polska).

„Tak běž, jen to zkus, stejně se nikam nedostaneš. Myslela jsem, že to chápeš," slyším naštvaný a starostlivý hlas dcerky.  Vypínám mobil. Přece se nenechám znervóznit někým, kdo bydlí cca 250 km ode mne. Do minuty mobil zvoní opět. Tentokrát druhá dcerka od Kladna.

„Mami, volala mi ségra. Prosím, neblbni, máme o tebe strach."

Jsem svéprávná a plnoletá. Už jsem z telefonu opravdu nervózní, když přicházím ke zmínění Cingrovce. A opravdu. Venku spousta lidí a voda se pomalu, ale jistě valí ulicí i zahradami a domečky.

Holky asi fakt měly pravdu. Kouknu, jak to vypadá na hlavní. Je to asi 50 m bokem. A v tom vidím, jak jedou hasičská auta. Jedno za druhým. Směrem ke Staráku. A osobní auta vyjíždějí na všechny vyvýšeniny. Most už je jimi zaplněný a voda se hrne.  

Stále jsem ale klidná. Přesto se obracím a vracím se domů. Opět mobil. „Mami mám informace (dcerka je v blízkém spojení s naší radnicí a odpovědnými lidmi), že za chvíli vypnou proud. Kde jsi?" Omlouvám se za své jednání a sděluji, že se vracím domů.

„Super, ale nejezdi výtahem, ať v něm nezůstaneš." Slibuji. Vcházím do domu, výtah v provozu. No, raději to vyšlapu, co kdyby fakt holky měly pravdu. Vcházím do bytu, světlo svítí, televize hraje a já vše líčím manželovi. Sotva se umyju a převleču, proud vypne. Ještě, že mě napadlo dopoledne si nabít mobily i power banky. Chystám svíčky. Co kdyby byly večer zapotřebí.

Ráno vstáváme, koukáme ven, jsme na pustém ostrově. Stávají se z nás Robinsoni. Na sídlišti cca 1m vody, přistup do žádného domu veškerý žádný. Proud nejde, teplá voda neteče, bezokenné chodby a schodiště zcela černá. 

Dny plynou. Likvidujeme lednici i mrazák – kam ale se vším? Po tmavých schodech určitě ne. A i kdyby, co pak? Před věžákem voda, 3 schody zatopené a popelnice uplavaly do neznáma.

Něco pobral záchod. Ostatní v pevných pytlích na balkonech. Lidé, kteří musí ven, hlavně do práce, tak v gumákách a s baterkou v ruce.

Nervozita z bezradnosti a nejistoty stoupá. Pomalu, ale jistě. Ve čtvrtek voda u protějších domů ustupuje. Některé chodníky jsou suché. U nás stále voda. Dům stoji trochu níže. Radnice nám neustále posílá informace na mobil. Jenže baterky bohužel dochází. Konečně už všichni pochopili, jak žil Robinson na pustém ostrově. Silné rány na dveře. Lekám se. Co se kde komu v té hrůze stalo?

Rozsvěcuji baterku a otvírám dveře. Nevím, kde se to ze mně vzalo. Z úst mi vylétlo hlasité "co je?" Nemám ráda rány na dveře a neuvědomila jsem si, že zvonky nefungují. Na chodbě stojí 2 mladé holčiny, omlouvají se a sdělují, že nám nesou základní potraviny. Vodu, chleba, housky, ale také piškoty či toaletní papír. Pro nejpostiženější městské domy, mezi které patří i náš věžák, toto vše zakoupil městský úřad.

Je mi hanba, děvčatům se velice omlouvám, beru si vodu a chleba a dávám jim na omluvu aspoň pytlík bonbonů, které jsem měla při ruce. Koukám a z balkonu vidím pod domem lidi. Je tady tak 20ti cm cestička, po které se dá projít. I když ne s zcela suchou nohou. Hurá, oblékám se, beru nabíječku, mobily, power banky a jdu do CSS vše nabít. Je tam spousta lidí. Ale taky spousta možností připojení přístrojů. Hned jsem klidnější. Pak se chvilku procházím městem, kde už je krásně sucho. Jen naše sídliště a přilehlé okrajní části jsou stále pod vodou. Mezi ně patří i můj rodný dům s velkou zahradou ve Starém Bohumíně.

 

IMG_20240915_162754.jpg

IMG_20240919_150739.jpg

IMG_20240918_155012.jpg

 

Odpoledne to riskuji a jdu se kouknout na spoušť. Snad se tam dostanu. Autobusy nejezdí, musím pěšky. Zcela bez síly se plížím k domu. Část cest a hřbitov, který mám za zahradou, je ve vodě. Do vrátek se nemohu dostat, jsou zatarasené naplaveným dřevem a popelnicemi. Konečně se mi to daří.

Dvůr relativně v pohodě. Až do chvíle, když začnu po něm klouzat na nánosech bahna, které jsem v jakési euforii neregistrovala. Jdu jako po špendlíkách. Opatrně a se strachem. Zahrada ve vodě celá. Navíc naplněná obrovskými pařezy a kusy dřeva, které měl před povodní na zahradě soused. Musím do baráku. Schody kloužou, držím se zdi. Snad neupadnu. Hodně opatrně otevírám dveře. Hurá, chodba je suchá. Rovněž i přízemní pokuje. V patře je to horší. Vítr nám odnesl ze střechy kus krytiny a tudíž nám natekla voda na půdu i pokoje. Ale dá se to přežít. Mohlo být hůř.

Otevírám dveře do hlubokého sklepa a s hrůzou čekám, co uvidím. Chybí jeden schod, aby se voda vylila do chodby a pokojů. Proud jde, voda teče, tak co. Nejedná-li se o život…. Beru další klíče a otvírám venkovní sklep v domě. Tam voda taky do stropu. Tak na to jsem krátká. To holt bude chtít silné nervy a trpělivost. Voláme hasičům i sousedům, kteří mají vedle nás velké zahrady a dosud tam nebyli se na situaci podívat.

Hasiči mě odkazují na krizově centrum. Jste v pořadí, slyším v mobilu. Přednost mají nemocnice, školy, školky, domovy důchodců a pak teprve rodinné domy, zahrady a pole. Rozumím, chápu a obrňuji se trpělivostí. Čekám. Tím nic nepokazím. 

K večeru přijíždí od Pardubic zeť a vnuk, jejich dodávka je plná čerpadel, hadic a nejrůznějšího nářadí a materiálu. Mnohé jim zapůjčili v jejich obci hasiči a rybáři. Patří jim obrovský dík.

I když unaveni z cesty se ihned pouštějí do práce. Je mi smutno a líto, že nemám aspoň o 10 let míň. Pracují dlouho do noci. A brzy ráno znovu. Na dvoře leží pletivo na plot zahrady, sekačky, svářečka, pračka, sporák, elekt. vrtačky a spousta dalších věcí, které raději zmiňovat nebudu. Nic z toho není funkční. Ale o život nikdo nepřišel. A to je důležité. 

V pátek přijíždí dcera, aby pochopitelně také pomohla. Několikrát urgovaní hasiči přijíždějí také. S takovou spouští jsme nepočítali. Zapojijí 2 čerpadla a všichni se těšíme na úbytek vody. Za 3 hodiny ustoupila na délku o 3 cm.

Zítra nepřijedeme. Musíme do školy a školky. V sobotu v poledne mi mí chlapi hlásí: „Babi, vyhodili jsme všechno, co jsme uznali za vhodné. Zbytek je na hromadách. Tak popřemýšlejte. Sklepy jsou vyklizené, vystříkané, vymyté. Ted musíme čekat, až vyschnou. A na zahradu se raději nedívej." Odjíždějí domů, protože příští den musí do práce.

Dcerka ještě zůstává. Odjíždí až příští den vlakem. V pondělí na dvoře likviduji další  „drobnosti“. Zvoní mobil, dcera od Kladna. „Mami, kde jsi? Na zahradu jedou hasiči." „Jo, jsem na místě. Budu je čekat. Přijíždějí. Koukají a jejich první slova zní. „No nazdar, to bude na dlouho." Koukají do sklepa, kde se mezitím opět natlačila spousta vody. Dávají tam čerpadlo. Další,mnohem větší, na zahradu. Po asi hodině není znát žádný úbytek.

„Pánové, mohu vám něco říct?" ptám se nejistě. Oni jsou odborníci, já ne. Poslouchají. Tak sděluji, že stejnou zkušenost mám za sebou z roku 1997.  Ani tenkrát  čerpadla nebyla moc platná, pak kluci přivezli žáby a to pak byl výsledek vidět. Skvělá informace. Dáme žábu. Přinášejí  ji na zahradu. Koukám, jak vesele začíná plavat. Po chvíli někam volají a za chvíli mám na zahradě žáby dvě, po delší době, už tam byly tři. Je vidět, že voda ustupuje. Raduji se. Blíží se večer a jsem k smrti unavená. Chci domů.

„Hoši, na jak dlouho to vidíte?"
„Asi až do rána, přijdou nás vystřídat kolegové." Hrůza, při tomto pomyšlení...

Nabízím jim kávu, vodu, čaj, pivo, cokoliv, co netknuté zůstalo v domě. Nic nechtějí. Všechno dostali a přivezli si s sebou. Domlouvám se s nimi, že bych potřebovala odjet. Za chvíli jede autobus. Zahradu pak zamkne sousedka.

V neděli nejsem schopna se skoro hýbat. V pondělí dopoledne čerpají laguny na sousední zahradě. Ve středu už zůstává voda jen v těch nejnižších místech. Pohled na zahradu a ulice zaplněné vším možným od příborů po nábytek a třeba i klavír, je velice deprimující.

Je 14 dnů od začátku povodní. Ze zahrady je spoušť, sklep je plný klouzajícího bahna. Před domem neustále přibývají další pytle odpadu. V bytě neteče teplá voda, nehřeje topení. Bolí celý člověk, spánek přichází špatně, ale jinak jsme relativně v pořádku. Víme, jak žije Robinson, ale jsme rádi, že už touto postavou nejme.

 

 

 

 

 

 

 

města a obce Můj příběh počasí povodně
Hodnocení:
(5.1 b. / 35 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zdenka Soukupová
Hanko, teprve dnes jsem dostala odvahu si přečíst článek. Dřív jsem to po záběrech ve zprávách nějak nezvládla. Ale jak píše Vanda, kéž bys takový vůbec nemusela psát. Moc držím palce, aby se vše brzy dostalo do normálních kolejí... přeju hodně sil.
Květuše Pinkasová
Hani, jsi spisovatelka ♥ Kdybych to tady v těchto dnech s Tebou neprožívala, tak tomu neuvěřím ☻Byli jsme tady opravdu, navíc s vybitými telefony jako Robinson s ničím, bez spojení se světem, rodinou, bez informací a vším co píšeš ... S vypnutou lednici před odjezdem do Karlovic... Kompoty máme... ☻ Auta na mostech, ze všech stran se valila voda ... Hani, přeji Ti abys byla stále taková obětavá jaká jsi, zažila jsi toho už moc, co Tě znám, nemyslíš jen na sebe ale vždy reaguješ a nějak pomáháš ♥
Zuzana Pivcová
Hanko, za těch "pár" let už Tě trochu znám. Tvou obětavost, ale na druhé straně i hrdost (v dobrém slova smyslu). Dokážeš často dát přednost druhým před sebou a mnohdy zůstat v pozadí, příliš nezviditelněná. Ráda bych Ti pomohla, aspoň trochu, i když ses vyjádřila, že nechceš. Díky, Hanko, za Tvé velké srdce, které tu trochu za ty roky poznáváme.
Dana Puchalská
Hani,i já držím palce ať vše zvládneš. Povodeň jsem zažila před 22 lety a tak vím,o čem píšu.
Lenka Kočandrlová
Živly jsou krásné i děsné zároveň.V mládí jsem si přála mít domek se zahrádkou,aby přes ni tekl potůček. No to by asi dopadlo....Mám barák v oblasti,kde máme spíš furt sucho, jsme na rovině,ale vše odtéká z kopce dolů,tak tu nic nehrozí. Soucítím se všemi,co jim dravá voda poničila majetky a životy.
Marie Novotná
Jsi silná,z článku jde husí kůže.Je to hrůza. Přeji brzké navrácení do normálu.
VANDA Blaškovič
Hanko, kéž bys takový článek nemusela vůbec psát!
Jana Šenbergerová
Hanko, mám sevřené hrdlo a slzy na krajíčku. Nezažila jsem to na vlastní kůži a doufám, že nezažiju. Přesto si nemohu odpustit, v této situaci možná nepatřičně, pochválit tě za krásně napsaný článek. Přečetla jsem ho jedním dechem. A skláním se přede všemi, kteří se musí s takovou situací nějak vyrovnat. Doufám, že ty seš z toho aspoň trochu "vypsala". Moc ti to přeji.
Danuše Onderková
Hanko, máš můj obdiv. Ale souhlasím s tebou, že aby si člověk ulevil od takové "pohromy" je dobré se s toho vypsat, vypovídat. Mám to stejné, i když nevím, zda bych zvládla to, co ty. Obdivuji všechny jak to zvládají a budou ještě dlouho zvládat. V roce 1997 jsem ještě pracovala ve foto a těch fotek ze záplav, to byla hrůza. V noci se mi o tom zdálo... Tak se držte...
Helenka Vambleki
Hanko, brečím tu jak želva. Já povodeň v 1997 v Bohumíně nezažila, tak nemám s čím srovnávat. Tvé pocity moc dobře znám, nebylo mi nejlíp při dívání se bezmocně na jedno velké bohumínské moře. Mám to štěstí, že v naší části města nás to nepostihlo tak moc a náš pečovák zůstal suchý, protože není podsklepený, jinak se okolním domům voda sklepům a garážím nevyhnula, své má za sebou i Dimi. A to nikdo necítí ten puch, který se teď z budov line. Hrůza, hrůza, hrůza, domy se budou vysoušet ne pár dnů, ne pár týdnů, ne pár měsíců...bude to trvat několik let. Jen chci moc moc moc věřit, že před příští vodou nás ochrání hráz, kterou už nám několik let staví.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

18%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

20%