V angličtině se vyskytují dva výrazy – mansplaining a womensplaining. Ten první vystihuje situaci, kdy muži poučují ženy, ten druhý přesný opak, kdy ženy dávají nevyžádané rady mužům.
Příklad? Muž nakupuje v řeznictví.
„Dala byste mi tam ten kus masa?“ říká prodavačce, načež zákaznice stojící u pultu vedle něj zahajuje konverzaci.
„K čemu to máte?“
„Na grilování.“
„Tak si k tomu vezměte tam tu omáčku, no tam tu v té červené sklenici..“
„Hm.“
„No věřte mi, je dobrá. Já samozřejmě dělám domácí, ale vy mužští to neumíte a pak jíte samou chemii. A tamta je bio….“
„Hm.“
„Vy mi nevěříte, že je dobrá?“
„Věřím, ale dělám si taky svou, jsem totiž vyučený kuchař a vedu restauraci.“
Ale více se v poslední době mluví o mansplainingu. Přibývá totiž žen, které si poučování od mužů nenechávají líbit. Zejména když jde o ženy mladé a do role poradců vševědů se staví pánové v letech.
„Nastoupila jsem do práce a kolega ve věku k šedesátce se pořád snažil mi něco vysvětlovat, poučovat mě. Šla jsem ke kopírce a on se hrnul, že mi ukáže, jak se s ní zachází. Ovšem když se pak po týdnu kopírka zasekla, byla jsem z celého oddělení jediná, která přišla na to, v čem byl problém a díky tomu jsme nemuseli volat opraváře. Načež dotyčný prohlásil: Kdo by to do takové mladé holky řekl?“ vypráví čtyřiadvacetiletá absolventka vysoké technické školy.
„Jestliže chcete někomu radit, je dobré se předem smířit s tím, že rada nebude přijata,“ uvedl psychoterapeut Lucian Kantor. „Pokud je vaším cílem něčí blaho a ne uspokojení svého ega, svůj názor či pohled vyjádřete. Ale měly by vyjadřovat váš opravdový zájem. Ovšem je celkem zbytečné dávat rady nebo někoho poučovat v situaci, kdy je již nelze zakomponovat do probíhajícího procesu,“ vysvětluje.
Nejčastější argument všech, kteří rádi udělují rady je: Myslím to dobře.
Říkají to muži, kteří se k ženám chovají jako k nesvéprávným husičkám, ženy, které mají pocit, že musí mužům připomínat, že si mají vzít svetr a teplé spodní prádlo. Říkají to lidé ve vyšším věku lidem mladým, protože mají pocit, že si s životem ještě neumí poradit. Říkají to lidé mladí lidem ve vyšším věku, protože mají pocit že si už s životem neumí poradit
Ve Velké Británii proběhlo v posledních letech několik průzkumů, jejichž cílem bylo zjistit, v čem si různé generace mezi sebou nerozumí, co je navzájem štve. Většina mladých dotázaných ve věku dvacet až třicet let uvedla, že jim na starších lidech vadí, že si myslí, že mají vždycky pravdu. Jenže pozor, většina lidí v seniorském věku uvedla, že je štve, když jim mladí říkají, co mají či nemají dělat a udělují jim nevyžádané rady.
„Lidé vyššího věku mají více životních zkušeností, mnohé situace, které sledují, už zažili, mají z nich určité ponaučení. Je přirozené, že cítí potřebu se se zkušenostmi podělit. A je přirozené, že mladí to berou jako poučování, o které nestojí. Tak to bylo, je a bude,“ říká terapeutka Jana Novotná.
S rozvojem internetu a především sociálních sítí se náš život změnil v jedno velké tržiště rad a pouček. Je čím dál těžší zachovat si takzvaně zdravý rozum a nepodléhat všemu tomu, co se na nás valí. Co bychom měli jíst, co si právě koupit, co si obléknout, kam jet, koho volit, koho nevolit, jakou televizní stanici sledovat, jako knihu si přečíst, co si myslet….
Právě v tomto směru se stávají přeborníky mladí lidé, kteří cítí potřebu vzdělávat a poučovat své prarodiče.
„Dědo, nejíš dost vlákniny a bílkovin…“
„Jím to, co jím celý život…“
„Ale vláknina je důležitá. Tak schválně, kdy jsi měl naposledy luštěniny?“
„Dej pokoj, nebudu se na stará kolena cpát čočkou…“
„Pojď sem, no pojď, tady ti pustím přednášku jedné výživové poradkyně, je skvělá, která přesně vysvětluje, co nedostatek vlákniny a bílkovin dělá s tělem…Dědo, nesměj se, myslím to s tebou dobře!“
A to je to nejhorší. Všichni, kteří někdy v životě podlehli pocitu, že mají jiným takzvaně co říct, co předat, jinými slovy radit, radit, radit, to myslí dobře. Tak na něj buďme hodní, vlídní a přijímejme jejich snahu radit s nadhledem. Protože málokdo je schopen vyhodnotit, jestli se náhodou nechová úplně stejně a rady, které sám nesnáší, zároveň neuděluje.