Bývával jsem kdysi dávno, ještě v dětském a později i v pubertálním věku, velkým čtenářem. Pokud jsem nebrouzdal s kamarádem Jiřím po našem oblíbeném Ovčíně či v družném hovoru podél Vltavy, případně nehrál mariáš s jeho otcem a bratrancem u něj doma, tak jsem četl. Hodně četl. Rodiče si na to časem zvykli. Nebyl jsem nijak konfliktní dítě.
Jakmile jsem se naučil v první třídě číst, rodina měla ode mne pokoj. Tedy, já jsem už uměl trochu číst ještě před první třídou. Bylo mi, totiž, úplně hloupé, že jsem nerozuměl, co se píše v knihách otcovy velké knihovny. Byl jsem hodně zvědavé dítě. A tak jsem tak dlouho otravoval rodiče, až mě začali učit poznávat písmenka.
První knihu jsem dostal hned v první třídě pod vánoční stromek. Byly to, myslím, Erbenovy pohádky, nebo pohádky Boženy Němcové. Byly to zkrátka nějaké pohádky. Pohádky jiných autorů tehdy snad ani nebyly. Možná ještě nějaké ruské. Matka mě při čtení nerušila, jen v případě, když potřebovala s něčím pomoci v kuchyni.
S množstvím přečtených knih se tříbily dál i moje čtenářské preference. K pohádkám jsem postupně přibral Babičku Boženy Němcové, rozsáhlé dílo Aloise Jiráska, poté Antala Staška, Karla Václava Raise, Jana Herbena, Fráňu Šrámka, Karla Tomana, Viktora Dyka a nesmím zapomenout ani na básníky – Karla Hynka Máchu, Petra Bezruče, Vítězslava Nezvala, Josefa Horu a další a další.
Z literatury zahraniční jsem si oblíbil Viktora Huga, Miguela de Cervantese, Romaina Rolanda, Michaila Šolochova, Konstantina Paustovského, Emila Zolu, Ericha Remarqua a mnoho dalších. Nemá cenu zde uvádět další spisovatele, na mnohé si dnes už ani nevzpomenu.
Z té rozsáhlé plejády světové literatury musím však vyzdvihnout hlavně skvělé příběhy Julese Vernea. V jeho knihách bylo jasně oddělené dobro od zla, tak, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet nad tím, co je dobré a co špatné. Verneovy knihy byly plné dobrodružství, statečných hrdinů a podlých zločinců, vousatých džentlmenů v cylindrech a šrafovaného moře, vlnícího se v rytinách pánů Férata, Riouxe či Benetta. V mých dávných vzpomínkách bude mít Jules Verne vždy to nejčestnější místo. Dodnes vlastním skoro kompletní sbírku jeho děl.
Drsné příběhy Karla Maye z Divokého Západu či z oblasti Předního východu přišly až mnohem později, když jsem podrobně prošel
a poznal místní knihovnu. Frekvence mého čtení se ustálila časem na pěti až šesti knihách týdně.
Obecní knihovna v budově Místního národního výboru krásně voněla starými knihami a já zcela propadl kouzlu probírání se jejími regály. Vzhledem k četnosti svých výpůjček jsem se brzy stal jejím prominentním návštěvníkem. A starý knihovník mi uschovával knihy, které byly momentálně půjčené, abych se k nim dostal po jejich vrácení. Časem jsem si už nevybíral, ale bral jsem úplně vše, co na regálech bylo. I červenou knihovnu.
Významný přelom nastal, když jsem po maturitě jezdil dva roky do vysočanské Pragovky. Jen malý kousek od Masaryčky, tehdy ještě Nádraží střed, v Dlážděné ulici, jsem objevil velký antikvariát. A můj čtenářský apetit slavil úplné hody. Moje knihovna se rychle rozrůstala, především o díla ruské klasické literatury – Čechov, Dostojevskij, Gončarov, Němirovič-Dančenko, Korolenko, Tolstoj, Turgeněv, Puškin atd. Vilímkovo a Ottovo nakladatelství produkovalo ve své době skutečně nádherné knihy. I co se týče vazby a grafické úpravy.
Do mé knihovny pak postupně přibývaly encyklopedie, cestopisy, odborná literatura historickáa občas i nějaká beletrie. Je docela logické, že velmi záhy se u mne zrodila ta vzácná chvíle, kdy se z vášnivého čtenáře stává sám autor. Stává se to zřídka, ale stává. Jakýsi vnitřní hlas člověka přímo donutí, aby si vzal pero nebo tužku, k tomu pořádný blok a začal přenášet množství svých nasbíraných myšlenek na papír. A dát tak volný prostor své nepokojné duši.
Je zajímavé, že po velmi dlouhé pauze několika desítek let, zaviněné náročným zaměstnáním, jsem se, již ve věku důchodovém, s velkou chutí ponořil do svých mladých literárních pokusů, do množství básní, věnovaných tehdy nejen dívkám a lásce, oblíbené středohorské krajině, ale i docela běžným okamžikům našeho všedního života. K mojí současné, poměrně velké literární aktivitě a vydávání knih, to byl už poslední a velmi silný impulz.
Musíme přečíst hodně knih, abychom zjistili,
o čem je život, a musíme hodně zažít,
abychom přišli na to, že buď špatně žijeme,
nebo jsme četli špatné knihy.
*
Zdeňka Ortová
