To tak jednou ráno dostanu chuť na šproty. Sázím je na čerstvý chléb s máslem a pokládám jemně nasekanou mladou cibulkou. Poněkud nevlídně pobrukuji při dobývání konzervy, do které se s těmi moderními otvíráky nelze dostat. Když se to po deseti minutách podaří a já začnu utírat olej, který mi vyprskne do obličeje a potřísní košili, zjišťuji, že šprotů je v konzervě slabá třetinka, dvě třetiny tvoří olej a koření. No jo, říkám si, klasický trik potravinářů – méně obsahu za více peněz.
Dalších pět minut trvá, než se mi podaří odkroutit víčko minerálky s magnéziem (přijde mi, že mi dělá dobře) a když konečně povolí a já si ji chci nalít do sklenice, minerálka teče po víčku, které nejde utrhnout, a pak všude kolem, jen ne do sklenice.
Do toho mi volá dcera. Chytrý mobil vyzvání o 106, jenže prsty od minerálky či oleje mi kloužou po displeji a hovor ne a ne přijmout. Za chvíli slyším, jak zvoní mobil ženě. No jasně, dcera se nedovolala, tak to zkouší jinde. „Co chtěla?“ ptám se ženy. „Že dnes nepřijede, musí prý uklidit, protože k nim přijde uklízečka,“ odpoví zcela klidně manželka. Neslyším to poprvé, ale přesto znovu žasnu. Dcera si jednou za 14 dní pozve uklízečku, ale než k ní přijde, tak nejdříve sama uklízí, protože by se prý styděla, kdyby paní uklízečka viděla ten binec. A to, jak ji znám, nazývá bincem smítko na podlaze.
No nic. Usedám k počítači, abych zaplatil přes internetové bankovnictví pokutu za parkování. Nestál jsem v zákazu, jen jsem nebyl schopen v chytrém parkovacím automatu zadat espézetku a dobu parkování. Vzdal jsem to a doufal, že si policie nevšimne... Počítač dlouho nenaskakuje, mačkám nejrůznější tlačítka, když se na monitoru objeví jakási varovná zpráva, že skončila doba platnosti zabezpečovacího softwaru. Tak na to nemám nervy, počkám, až bude mít dcera po dvojitém úklidu a přijede mi uvést počítač do richtiku.
Vracím se do kuchyně v domnění, že tepovou frekvenci snížím při vaření. Mezi hrnci však marně hledám pánev s magnetickým dnem, které vyžaduje indukční varná deska (poté, co jsme ji vyměnili za sklokeramickou, se nemůžeme s ženou rozloučit s naším již nevhodným nádobím). Špecle, které jsem chtěl ochutit slaninkou a brynzou zůstanou bez brynzy, neb jsem na ni ani s brýlemi nenašel doporučené datum spotřeby. To evidentně, jak jsem poznal po čichu, dávno uplynulo.
Jdu se uklidnit do garáže. Chci rozsvítit, ale marně. Světlo stávkuje. Žárovku ale nemůžu vyměnit. Zeť mi pořídil do garáže „skvělé LED svítidlo s 2400 lumeny, které tě přežije o dvacet let,“ jak jej okomentoval, když mi ho před rokem slavnostně namontoval.
Cítím, jak mi tečou nervy (nebo co to je). Je mi jasné, že dnes už doma klidu nenajdu. Vyrážím do naší pivní útulny, kde po mě nikdo nechce PIN či update softwaru…
P.S.: Pokud budu čelit jen takovýmto hloupostem, bude pořád dobře. Dějí se ve světě, bohužel, obludnější věci.
