Přání je přání a běh času je běh času. Jednoho rána děti vyrazily do školy, já jsem se probudila a bylo mi sedmdesát. O víkendu se sešla rodina, aby mi popřála. Na zádech mi přistál nový batůžek, s tím, že si ho mám naplnit věcmi, které budu potřebovat na třídenní výlet a z toho dva dny ho budu nosit na zádech celý den. K narozeninám jsem dostala výlet, a to doslova. Start výletu - letiště Wroclaw, cíl výletu - Stockholm. Ty mě chceš vzít do Stockholmu? nevěřícně jsem se ptala syna. Chci, ráda přece cestuješ ...
Batůžek má rozměry, které se smí vzít na palubu letadla. A já jsem zjistila, že na tři dny vlastně nepotřebuji skoro nic. Abych pravdu řekla, moje znalosti o Stockholmu byly velice mlhavé. Rozhodla jsem se to neměnit a nechat vše na synovi, který určitě program připraví. Stačilo mi vědět, že ke vstupu do Švédska mi postačí občanský průkaz a platí se tam švédskou korunou.
Letadlo uletělo 1000 km na sever a na letišti ve Stockholmu-Arlandě jsme přistáli v noci 18. září. Přespali jsme v jednoduchém pokojíku v hotýlku u letiště a ráno vyrazili autobusem do švédského hlavního města. Posnídali jsme v "mekáči" na stockholmském centrálním nádraží, kde pro zajímavost např. Big Mac stojí 45 švédských korun (krát 2,20 Kč).
Obloha se modrala a zářijové slunko hřálo, Martin měl koupené Stockholmské turistické karty a plán, co všechno bychom měli vidět. Začali jsme samozřejmě v centru na nábřeží u radnice. Bohužel hlavní turistická sezóna tam už skončila a s představou, že si město prohlédneme z vysoké radniční věže, jsme se museli rozloučit. Město se rozkládá na 14 ostrovech a pohled shora by jistě byl zajímavý. Šlapali jsme pěšky a každou chvíli po mostě z ostrova na ostrov. Jako první jsme navštívili kostel Riddarholm, který od 17. století až do roku 1950 sloužil jako pohřebiště většiny švédských králů. Na stejném ostrůvku Riddarholmen se nachází i Wrangelův palác, ve kterém od roku 1756 sídlí regionální odvolací soud. Odtud jsme se přesunuli na ostrov Stadsholmen ke katedrále sv. Mikuláše, druhému nejstaršímu kostelu ve Stockholmu. Tento kostel je v sousedství královského zámku a odehrávají se tu např. i královské svatby. Královská rodina tu má před oltářem vyhrazené svoje lóže. Doslova pár kroků od katedrály stojí barokní královský zámek, zbudovaný na místě původního, který vyhořel na konci 17. století. Měli jsme štěstí a dorazili k němu právě v poledne v době slavnostního střídání stráží. To byl pro mě velký zážitek. Vojenská kapela vyhrávala na nádvoří ještě v době, kdy už jsme byli na prohlídce královského paláce. Byli jsme v muzeu královského zámku s vystavenými korunovačními klenoty i doposud u korunovace používaným hermelínovým pláštěm a mrzelo nás, že jsme se kvůli ukončení turistické sezóny už nedostali do královské kaple.
Odpoledne patřilo návštěvě vůbec nejnavštěvovanějšího muzea ve Skandinávii. Možná tušíte, které to je. Ano, je to muzeum Vasa na ostrově Djurgården, kam jsme dojeli autobusem.
A teď odbočím. Ve Stockholmu mají černí pasažéři smůlu. V metru, které se tu jmenuje Tunnel a hledat musíte značku T, jsou na vstupech turnikety a bez jízdenky se za ně nedostanete. Do autobusů se nastupuje přes řidiče a na zastávkách, kde bývá větší počet cestujících, stojí dva zaměstnanci dopravního podniku a při nástupu kontrolují všem jízdenky. Jestli ve Stockholmu mají a potřebují revizory, to nevím ... Na jízdném mají senioři slevu i ve tady, na rozdíl od kulturních památek. Se slevami pamatují jen na děti. Stockholmské metro/tunel má červenou, zelenou a modrou linku. Musíte si dát pozor, do kterého vlaku nastoupíte podle vaší cílové stanice. Např. červená linka vede část trasy společně, ovšem pak se rozdělí na tři a může se vám stát, že vás doveze jinam než jste chtěli. Některé stanice jsou krásně vyzdobené, vlak občas vyjede ven na čerstvý vzduch a vůbec jsem měla po návratu pocit, že pražské metro je, s prominutím, tak nějak ošuntělé.
Ale zpět k Vase.
Jsem sice ženská s jinými zájmy, ale když jsem vstoupila do haly, oněměla jsem. A nyní patřím ke skupině šťastlivců, kteří na vlastní oči viděli jedinou zachovalou námořní loď na světě ze 17. století. Nádherná královská loď, dlouhá 69 metrů, 52 metrů vysoká se 67 děly ve dvou úrovních nad sebou, postavená na přání krále Gustava II. Adolfa a pojmenována po švédské vládnoucí dynastii Vasa, se potopila krátce po vyplutí z doku, hned při své první plavbě roku 1628. Bylo jí dopřáno jen asi 1500 m na vodě a pak dlouhých 333 let ležela na dně Stockholmského zálivu. V roce 1956 byla vyzvednuta a bylo pro ni postaveno speciální muzeum, otevřené v roce 1990. Zachovala se díky tomu, že v Baltském moři se nevyskytuje šášeň lodní, která jinde napadá a likviduje dřevěné lodní vraky. Loď je impozantní a obdivovat ji můžete z několika pater ochozů. Je tak obrovská, že vyfotit ji celou se prakticky nedá. Když jsem unaveně sedla na lavičku a prohlásila, že do suterénu už nejdu, vrátil se syn s tím, že tam jsou pod sklem vystaveny i kostry několika námořníků, kteří se potopili s lodí. Nejen v tomto muzeu, ale i jinde ve Stockholmu, jsou toalety společné pro dámy i pány a nikomu to evidentně nevadí. V tomto muzeu jsme dvakrát zaslechli češtinu.
Na stejném ostrově jako Vasa muzeum, tedy Djurgården, je i Severské muzeum, věnované švédské kulturní historii a etnografii. V něm je i socha krále Gustava II. Adolfa, ale přiznám se, že nejvíc nás asi zaujal historický kovový postroj pro psa s hroty, který měl za úkol daleko na severu psy chránit před vlky.
Unaveni a šťastni z krásného dne, plného dojmů, jsme s našimi batůžky na zádech dorazili do Vasa Parkhotelu, kde jsme měli zaplacené dvě noci se snídaní.
Konec 1. části.
