Navíc všeobecně platí, že v případě literárních hrdinů nefungují takové ty pitomé věci, jako je rasová nadřazenost, národnostní nesnášenlivost, pohrdavý postoj k nezralé mládeži nebo naopak ke starým lidem, posměšky vůči psychicky či fyzicky postiženým jedincům a podobně. Řekl bych to takhle: Ani největší vůl mezi námi lidmi, člověk, který je napěchován všemi druhy nesnášenlivosti, neodmítá například Dumasovy mušketýry jen proto, že to byli francouzští „žabožrouti“, Dona Quiota, že to měl v hlavě pěkně poťapaný, Othella, protože to byl černej Maur, Quasimoda za to, že je ohyzdná zrůdička. Neposmívá se moudrému Dědu Vševědovi, že je starej dement nebo Alence v Říši divů, že je vyjukaná malá nána. Lidé prostě akceptují, že postavy z románů, povídek, divadelních her či filmů s námi žijí takové, jaké byly stvořeny.
Docela by mě ale zajímalo, jak to všichni ti literární hrdinové mají navzájem mezi sebou. Jak se snášejí, o čem hovoří, když se potkají, jestli se taky porafají, jestli jsou třeba mezi nimi kamarádské nebo naopak znepřátelené partičky a podobně. Dejme tomu, že by se sešli třeba Tarzan a Mauglí. Asi by nejdřív pokecali o tom, jak je bezvadný žít v džungli, jen se tak houpat na liánách a přátelit se se zvířaty, ovšem s tím, že občas je samozřejmě nutné některé z nich ulovit a sežrat. Pak by si určitě zanadávali na lidi, kteří neprozřetelně likvidují deštné pralesy. Nakonec by se ale určitě tvrdě pohádali, jestli je lepší, když tě v dětství vychovávají vlci nebo opice.
Nebo si představte, že se někde v prosluněném parku u laviček v jednu chvíli potkali Poláčkův Zilvar z chudobince a Rychlý šíp Mirek Dušín. Zilvar pochopitelně čudí cigára a pohazuje vajgly kolem sebe, zatímco Mireček se svou partou pobíhají po cestičkách a sbírají odpadky do igelitových pytlů. „Chlapče nezvedený, cožpak musíš svými nedopalky činit tady nepořádek?“ „Hele, trhni si protézou, vzorňáku, já to dělat musím, protože mě takhle pan Poláček napsal!“ Tihle chlapci se zřejmě neshodnou, stejně jako na vedlejší lavičce čaroděj Rumburak s Harry Potterem, který si sem odskočil, anžto Škola čar a kouzel v Bradavicích má zrovna pololetní prázdniny. Myslím, že debatují o tom, zda je správné lidem pomáhat nebo škodit.
Ale pojďme dál tímhle zvláštním fiktivním parkem představujícím vlastně stránky knih. Támhle ve stínu jilmu si povídají dvě úctyhodné postarší dámy. Hleďme, hleďme, vždyť je to osobně Babička Boženy Němcové, která právě amatérské detektivce slečně Marplové od Agathy Christie říká: „Víte, milostivá paní, člověk boží by neměl strkat nos do cizích věcí. Ať si pánbíček řídí ten svět po svém.“
Další dvojice postává a diskutuje u záhonu s maceškami. Jsou to mladý Romeo Montek a agent 007 James Bond. „Hlavně neblbni, Romčo, ta Julča Kapuletová přece není jediná holka na světě. Koukni na mě, já mám v každém dílu novou babu a je mi fajn. Buď přece normální, chlape! Já vím, vy kluci od Shakespeara to nemáte jednoduchý, on vás všechny napsal jako složité podivíny. Třeba ten Hamlet, Macbeth nebo Král Lear…“
Víc už neslyším, protože mě zaujala energická výměna názorů velké skupiny u fontány. Ali Baba a jeho čtyřicet loupežníků se tam pustili do hádky se Sedmi statečnými, jestli je rychlejší velbloud nebo mustang. „Vaše starosti bych chtěl mít,“ utrousí pohrdavě kolemjdoucí student Raskolnikov z Dostojevského Zločinu a trestu. „No jo, já je radši vůbec neposlouchám,“ přitakává mu Robinson Crusoe. „Mám větší problém, někam se mi zaběhl Pátek. Možná zdrhnul na tu ponorku Nautilus, poslední dobou se podezřele moc kamarádil s kapitánem Nemem.“
No nic, pro dnešek končím. Ještě u východu z parku minu Old Shatterhanda, dohadujícího se se Zorro mstitelem, jestli je lepší dát protivníkovi jednu pěstí, nebo ho píchnout kordem, a rychle mažu domů. Mám tam totiž rozečtené Karafiátovy Broučky. Těším se na jejich bzučení. Hlavně už žádné kecičky lidských literárních hrdinů!
