Velice si vážím paní Vladislavy Dejmkové. V zaměstnání se naučila pracovat s počítači už dávno, doma si se vším poradí a dobře vaří, její články si vždy s chutí přečtu. Poslední její úvaha o pořádku mne vedla k malému zamyšlení.
Už je to dvacet let, co moje dcera s malým Davídkem navštívila kamarádku s malým Lukáškem. Kluci si šli hrát. Davídek vletěl do Lukáškova pokojíku jako tornádo, rozházel Lukáškovi kostičky a sotva je Lukášek poskládal, rozmetal Davídek něco jiného. Lukášek u maminky plakal.
Co dělá Lukášek dnes, nemám tušení, ale můj dvacetiletý vnuk je nepořádný a opravdu nevím, zda jej partnerka někdy trochu usměrní nebo jestli ho jednou umlátí tupým předmětem. Když se to tak vezme - chlapečci mají více výchovných problémů a horší známky ve škole, dospívající hoši více smrtelných úrazů při adrenalinových sportech, které by dívky ani nenapadlo zkoušet, muži mají větší problémy s promiskuitou než ženy, staří pánové jsou často víc nemocní než jejich ukázněné manželky.
Pár dní jsem zaskakovala v jeslích. To už je taky čtyřicet let. Udělala jsem objev: Když dáte holčičce talíř polévky a lžíci, holčička uchopí lžíci, nabírá polévku a jí. Chlapeček polévku rozleje, pokud možno na sebe, lžící namlátí chlapečkovi vedle a začne řvát, že nechce polévku, ale Tatranku. V jeslích byl také jeden chlapeček, který byl hodný a děvčata dvojčata, která vydala za deset kluků. Vyjímky potvrzující pravidlo.
Ještě se vrátím k vnoučatům: dcera má dva syny a dcerku. Když dala dcerce na hraní autíčko, malá uložila autíčko do postýlky pro panenky, láskyplně jej přikryla a jala se jej uspávat. Tohle od starších bratrů neodkoukala.
Děti je třeba vychovávat, ale s vrozenými dispozicemi mnoho nenaděláme. Z citlivého dítka nebude kaskadér a z kaskadéra nebude virtuoz na hudební nástroj. A co se svým životem udělá dospělý - to už je na něm, vychovávat sám sebe je úplně největší fuška. A nikdo to za vás neudělá.
Generace našich matek byla velmi přetížená. Zaměstnání, rodina, ani pračka nebyla samozřejmostí, maminka mé kamarádky každou sobotu prala a v neděli žehlila. Věděla jsem, že takhle to nechci a vždy jsem si ve své vlastní rodině našla čas na to, co mne bavilo. Manžel několik let před svatbou bydlel v maringotce, protože pracoval na stavbách jako buldozerista. Jeho hygienické návyky a pořádek si asi umíte představit. Úklid dodnes provádí tak, že si stoupne doprostřed místnosti, rozhlédne se a oznámí: Je čisto. A jde si lehnout.
Můj syn se snachou vedou děti k pořádku a syn se účastní všech domácích prací vařením počínaje a úklidem konče. Na štěstí v tomto směru není po tatínkovi. Takže nějakou naději máme...