Přišla pozvánka na setkání spolužáků bývalých tří 8. tříd. Dobře. Ale když oni odcházeli s posledním vysvědčením ze základní školy, mně bylo 33 let. Ne, nešlo o chybu, organizátoři totiž pozvali třídní a ostatní učitele. Jet? Nejet? S několika bývalými žáky jsem se viděla asi před dvanáciti lety, strávila jsem s nimi hodinku a odešla. Roli hrály soukromé důvody, které mi bránily v návštěvě města, v němž jsem strávila několik desítek let. Sitauce se změnila, čas všechno urovnal, rozhodnutí bylo jednoduché, proto jsem poslala požadovaný poplatek. Druhý den se mi vrátil s poznámkou: "Úči jsou zvané, naplatí!"
Moje bývalá základní škola se nachází na úbočí Krušných hor. Říjnový víkend zde připravil překrásnou scenérii v podobě barevného listí javorů a buků se skromným sluncem podtrhujícím tuto malebnost. Jako kdyby si příroda řekla - přijede návštěva, přivítejme ji v plné podzimní kráse. Myšlenka střídala myšlenku: Kolik se nás sejde? Vlastně, kolik se jich sejde? Ze všech tří tříd by to bylo asi 75 osob. Všichni nepřijedou. A co moje třída? Poznáme se? Kam je život zavál?
Pár minut po stanovené hodině "H" jsem vstoupila do restaurace. Už to tam šumělo jako v úle, až mě tak hojná účast na začátku překvapila. "Naše paní učitelka!" kdosi vykřil, hlavy se otočily a najednou jsem šla z náruče do náruče. Kluci, holky se kolem mě shlukli a já měla co dělat, abych oči za brýlemi zkrotila. To jsem nečekala. Jedna překážka byla odstraněna, poznali mě, na mně teď bylo, abych adresně oslovila každého, s kým jsem se přátelsky pomuchlovala. Přiznám se, někdy mi museli pomoci. Přece jenom, 38 let se na každém z nás nějak podepsalo. Tam, kde si kluk kdysi čechral svoji čupřinu, se leskla pleš, někomu přibyla kila, jinému vrásky, mužské tváře zdobil vousatý porost, chlapské i ženské postavy doznaly proporčních změn. Vnímala jsem jen jedno - všem to slušelo, všichni se usmívali a já začala tušit, že je před námi příjemný a přátelský večer.
Obešla jsem další přítomné, promíchané z áčka a béčka, pozdravila se a popovídala s bývalými kolegyněmi a našla si místo mezi svými céčkaři. Po obvyklých otázkách - jak se máme, kde bydlíme, jak se daří - se rozhovory rozproudily, místa se měnila, vypadalo to, že si hrajme hru škatulata batulata, hejbejte se. Najednou jsme si všichni tykali. Rozdíly mezi rolemi - učitelka a žáci - se začaly vytrácet. Ze všech se sypaly zajímavosti ze svých životů, vzpomínali jsme na různé situace, chybějící nemocné spolužáky, když se ozvalo: "Já jsem tě strašně miloval." Ohlédla jsem se, komu toto vyznání patří, a ejhle, mně. Klára, sedící na vedlejší židli, si přisadila: "Ještě víc tě miloval Jirka, moc tě pozdravuje a mrzí ho, že nemohl přijít." Zatajila jsem dech, toto jsem nečekala. Nebyla jsem žádná mírná učitelka, za čtyři hrubky autor inkasoval pětku. Bez rozdílu pohlaví, vzrůstu, barvy vlasů, pleti, počtu sourozenců nebo známých svých rodičů. Teď se všichni usmívali, přívětivost, pochopení, uznání bylo cítit všude. Kolemsedící mohli v mé tváři číst - překvapení.
Opozdilou, upravenou a udýchanou blondýnu, která si sedla naproti, jsem ihned identifikovala. Postupně se obracela na ostatní, zdravila se s nimi, na mne se podívala s otázkou: "Hele, tys s námi taky chodila? Jak se jmenuješ, nemůžu si vzpomenout." Okolí zahučelo, mrkla jsem napravo, nalevo a s klidem se představila. "Aha." Chvíli se nic nedělo, pak se postava vztyčila, vyvalila oči za slovního doprovodu: "Já jsem blbec, já vás paní učitelko nepoznala, já si myslela, že jste nějaká naše spolužačka, promiňte, bože, já jsem tele, to je trapný!" To už jsme se chechtali všichni a já s napřaženou rukou reagovala: "Nic se nestalo, naopak jsi mě potěšila. Buď se mohu vytahovat, nebo si budeš muset pořídit silnější brýle. Tak co s tím uděláme? Já jsem Jana." Úlevný oddech ukončil tuto úsměvnou chvilku. Pozice učitelka x žákyně byly odstraněny, teď u stolu seděly dvě ženské probírající témata od zrodu světa po řízení atomového reaktoru. Obrazně řečeno.
Naši céčkovou skupinku navštívil áčkař, již se zárodkem opičky za krkem. Rozšafně se se všemi pozdravil, mě oslovil: "Tebe si nepamatuju, kde jsi seděla?" "Vepředu," odpověděla jsem. "Jó, a kde vepředu. Tam seděly dvojčata." To už jsem se culila: "Ještě víc vepředu." "A vedle koho?" "Vedle nikoho." "To ne, v prvních lavicích vždycky seděli dva." "No, vidíš, a já seděla před nimi a sama." Nechápal, tak se nad ním nejbližší spolužák smiloval a rázně vše ukončil: "Ty vole, to je přece naše třídní!" Chvíli bylo ticho, nějakou dobu trvalo, než se slova dostala k patřičným mozkovým buňkám a vyloudila reakci: "Ty vole, já ji nepoznal, vy jste furt stejná." To už jsem nevydržela a zeptala se: "Co to je? To jste se domluvili a nacvičili jste si nějakou scénku z nějakého filmu? Nechte té povedené taškařice, nebo budete psát diktát!" Kdosi ihned zareagoval: "Paní učitelko, proč sněhuláci roztáli s měkkým i, když nejsou živí?" Moje odpověď zanikla ve smíchu za cinkání sklenic a výkřiků - Na zdraví!
Kdosi poskytl fotografie třídy od prvního stupně po 8.C. Šibalské úsměvy nabízely důkazy o objektech na fotkách, když ke mně přiletěla otázka: "Jano, kolik nás bylo ve třídě?" Podívala jsem se z okna a odpověděla: "27, ale na fotce nejste všichni." S poděkováním byla tato informace předána dál. Obličej proti mně vyjadřoval pochybnost doprovázenou úklonem hlavy. "Ty si to pamatuješ?" "Kdepak, ale záleží na tom?" "Ale oni ti věří!" "Jistě, protože i když si tykáme a plkáme o nesmyslech, v podvědomí stále vnímají učitelku. A ty přece nelžou!" "Máš pravdu, mrkni se na ně, jak tvoji zaručenou informaci rozebírají. Ten pohled stojí za malé oklamání." Ani trochu jsem se nezarděla vědouc, že tohle je jedna z té skupiny lží, která neublíží, ale jak jsem se dívala kolem sebe, pobaví. Budiž mi to odpuštěno.
Zdravotní sestra, instalatér, majitelka prosperující firmy, učitelka, ředitel divize, hasič, manažer produkce a další profese se střídaly ve vyprávění, kdo a jakým způsobem se momentálně živí. Pestrá směs povolání dokládala rozsah činností, za které jsou všichni placeni. A co volný čas? Velmi mile mě překvapilo, že se někteří scházeli a stále scházejí při svých volnočasových aktivitách. Jezdí na kole, na lyžích, dvě spolužačky udržují přátelský vztah i díky zálibě ve sportovní střelbě. Postrádala jsem nevraživost, závist, zášť, nechuť, vnímala jsem přátelství, kamarádství a objevila i hlubší city: kluk a holka, do kterých bych to nikdy neřekla, v sobě našli zalíbení, vzali se a dodnes se oba starají o svoji rodinu.
"Jano, víš na co jsem přišel?" zeptal se jeden z bývalých žáků a pokračoval: "Zjistil jsem, že moc pracuji, tak jsem vypnul." "To jsi udělal správnou věc," reagovala jsem, a sledovala, jak se k nám přidali další, zatím jen souhlasným pokyvováním. "Člověk by si měl uvědomit svoje fyzické i psychické možnosti včetně toho, že odpočinek je nedílnou součástí každé činnosti. Tedy pokud se jeden od rána do večera neválí na gauči u televize, mluvím o lidech pracujících. Je dobré si uvědomit, jak důležitá je péče o vlastní osobu. Když se já budu cítit v pohodě, totéž budu, nevědomky, přenášet i na svoje okolí." K mému údivu se mnou souhlasili, přidávali vlastní zkušenosti. Zírala jsem, jaká kompaktní skupina se zde vytvořila přesto, že jsou všichni rozprchnuti do různých koutů Čech. Zírala jsem, že svoji bývalou třídní učitelku nejen poslouchají, ale také vnímají. Zírala jsem, když jsem vyslechla bolestné postesknutí nad probíhajícím rozvodem a uvědomila jsem si, jakou důvěru ve mně ten člověk má. Pokusila jsem se sama sebe pochválit za ten malinký díl výchovného působení na duše dětí a dospívajících osob, ze kterých vyrostli lidé slušní, zodpovědní, ochotní, vstřícní a přátelští k ostatním. Pociťovala jsem pýchu nad těmi, kteří dnes vychovávají vlastní děti a v duchu jim popřála, aby se jim na pokračující cestě životem nevyskytovalo příliš mnoho překážek.
Po čtyřech příjemně strávených hodinách jsem se loučila. Přála jsem zdraví a humor, který považuji za důležitou součást života každého lidského jedince. Ty děti jsem milovala před téměr čtyřiceti lety, teď jsem si potvrdila, že jsem se v nich nezmýlila. Oblékla jsem si kabát a odmítala jednu pomoc za druhou - půjdeme tě vyprovodit, dovedeme tě do hotelu, zavoláme ti taxíka.
Kluci a holky z bývalé mezibořské 8.C, vůbec netušíte, jakou vzpruhu jsem si odnesla z našeho setkání. Přála bych si, aby i vy jste vzpomínali v dobrém posíleni o vědomí, že jste jedineční. Děkuji vám za to, jací jste.
