Čím se takový analytik odlišuje od normálního člověka? Jednoznačně tím, že každá událost, každý příběh či každé povídání v něm okamžitě probudí touhu provést hluboký rozbor všech faktů, souvislostí a okolností. On se důkladně ponoří do skutkové podstaty děje a snaží se – jak sám deklaruje – přijít věcem na kloub. Pokud mu něco vyprávíte, připravte se na to, že budete souběžně podroben křížovému výslechu. Nedávno například kamarád Oldřich jen tak mezi řečí utrousil, že poslední dobou se často doma s manželkou pohádají o úplných blbostech. Měl ovšem smůlu, že to ti naši dva hnidopiši slyšeli. Vzali si ho do parády a rozpoutalo se tornádo otázek. Analytici se doslova prodírali k prapůvodním příčinám Oldových manželských problémů: „V jakém rodinném prostředí vyrůstala tvoje žena?“ „Byl tam dominantní otec nebo matka?“ „Jaký měla tvá manželka průběh puberty, neposmívali se jí ve škole chlapečtí spolužáci, že jí nerostou prsa?“ „A co ty, neměl jsi v životě trpkou zkušenost s nějakou holkou, která například zlehčovala to, že jsi byl v dětství nadějným fotbalistou?“ „Jaké máš pocity, když tě při silniční kontrole zastaví policistka?“ A tak dále, Oťas s Lubošem chudáka Oldu analyticky krájeli na nudličky a on se spasil jen zbabělým útěkem pod záminkou, že ještě musí jít venčit svého jezevčíka Oskara.
Prakticky všichni z naší party už někdy uvízli v analytických osidlech tohoto dua. Mně se to naposled stalo, když jsem vyprávěl anekdotickou mutaci pohádky O veliké řepě. Jak dědek zasadil řepu, ta vyrostla tak veliká převeliká, že ani zástup v sestavě dědek, bába, vnučka, pejsek, kočička a myška ji nemohl vytáhnout. A jak tak tahali, dědovi se udělalo špatně, bába ho na trakaři odvezla na středisko a pan doktor po prohlídce konstatoval: „Teda, dědečku, vy jste si ale vypěstoval pořádnou cukrovku.“ Všichni, včetně Luboše a Oťase se smáli, ale hnidopišský tandem vzápětí zahájil rozbor faktografie:
„To by mě zajímalo, jakej druh řepy může dorůst do tak gigantických rozměrů. Určitě to nebyl žádnej z těch zeleninovejch typů, ani vodnice to nemohla bejt, cukrová řepa je taky docela malá, tak nevím. Možná to byla krmná řepa nebo nejspíš tuřín.“ „No jó, a taky je tu otázka, jak tu řepu vytahovali. Jestli ji drželi za nať, tak ta by se asi rychle utrhla, že jo.“ „To máš pravdu. Ještě mě zaujalo, proč v tom tahajícím zástupu byli děda, babka a hned za nimi vnučka. Proč tam nebyli taky maminka s tatínkem? Že by ta vnučka byla sirotek?“ „Možná jen byla u babičky a dědečka na prázdninách. Větší problém ale je, že na konci řady byla kočka a myška. Už jsi viděl, že by se kočka nechala od myši tahat za ocas?“ „Možná to byl kocour, ti většinou na lovení myší kašlou.“
A tak se Oťas s Luboškem dál ryjí v téhle nevinné pohádkoanekdotě. Uvažují o tom, jak ten pan doktor mohl hned při první prohlídce bez diabetického testování poznat, že dědeček trpí cukrovkou. Dumají, zda ona veliká řepa vyrostla do obřích rozměrů sama na celém poli nebo byly stejně velké i všechny ostatní. Protože kdo by sázel pouze jednu jedinou řepu, že jó, to přece nedává smysl. „No, třeba choval jen jednoho králíka a chtěl mu trochu zpestřit stravu.“ „No jo, ale proč by držel jen jednoho králíka? Leda, že by to byla chovná samice, kterou pak na jaře zase nechá připustit.“ „Taky je možný, že dědek měl na záhonu zasázené brambory a v rohu mu zbylo místečko právě jen na jednu řepu.“ Hošani jsou prostě ve své analýze velice systematičtí, nezapomínají na žádnou okolnost.
Těším se na příští setkání naší partičky. Hodlám kamarádům vyprávět zbrusu novou bezvadnou anekdotu o tom, jak Karkulka nesla babičce do chaloupky svačinu a potkala v lese vlka a tři policajty. Ale než s tím začnu, pečlivě se rozhlédnu, jestli proboha nejsou v doslechu Oťas a Luboš.
