Můj první dětský výlet
Tatínek s kravičkami v roce 1944. FOTO: Z osobního archivu Marie Ženatové

Můj první dětský výlet

8. 11. 2024

Maličká a miloučká vesnička na Drahanské vrchovině schovaná v malebném údolí - to jsou Repechy u Protivanova. A já se s ní seznámila už v nejútlejším dětství, a to tím nejzajímavějším způsobem.

Když byl můj tatínek svobodný, vždy zapřahal do lehkého vozu jen kravičky. Když se později přiženil na větší hospodářství, tak už jezdil s koňským potahem - bohužel, nemám fotografii.

Moji rodiče měli dost polí a některé až u Repech. Několikrát za rok tam jeli a já hlavně, když se políčko většinou s obilím sklízelo. Tatínek zapřáhl koně do lehkého vozíku, já si sedla k rodičům, vezli jsme samozřejmě kosu, povřísla a železnou hrabici. Cesta byla dost dlouhá, jezdívali jsme prašnými polními cestami, ale mně v mém věku pěti let tento výlet v roce 1951 připadal asi tak, jako když dnes dítě jede do Itálie. Já prostě byla nadšená tou dálkou, novým prostředím a okolím.

Tatínek políčko nejdříve ručně posekal a my s maminkou hledaly ostružiny a trhaly je do konvičky. V poledne byl studený oběd. V teplém dni se už odpoledne dělaly snopy, já prostírala povřísla ze slámy, postavily se mandele a k večeru jsme odjížděli zpět k domovu.

Doma se zadívala maminka na tatínka a říká svým typickým horáckým nářečím: "Prosim tě, to bodeme pořád jezdit k tem Repechům na pole, deť tam ztrávime tolik časo a úroda dohromade néni žádná. To bes měl s nekém z Repech vevekslovat za něco jinyho...!"

A tatínek měl štěstí, potkal se v neděli po kostele s jedním hospodářem z Repech a ptal se ho, jestli by nechtěl ten kousíček pole u své vesničky obdělávat. "No, ale co za to?"

Tatínkovi se zrodila v hlavě výhodná myšlenka: "Poslóché, me máme jenom pole a loka, te máš velkó zahrado. Co kdebes sis to pole ož sklodil a me besme si na podzem k tobě na zahrado přejele pro nejaky kadlátke a jablíčka?"

A co myslíte, že ti dva hospodáři udělali? Samozřejmě si plácli. Pochopitelně v té době nikdo z nich neměl telefon, ale podle počasí se dalo předvídat, že už by mohly být kadlátky a jablíčka zralé.

Takže zase tatínek zapřáhl koně do vozíku na gumových kolech, zase jsem sedla já s maminkou a spoustou pytlů. Jeli jsme znovu prašnou polní cestou zachumlané do vlňáčků, už bylo chladno - v té době ještě zde v této oblasti platilo: "V země zema, v litě chladno."

Přijedem k hospodáři na horním konci Repech, zvonek v té době nikdo neměl a tak jsme přišli až do kuchyně.

"Tak sósede, me sme si přejele pro to ovoce."

"Pojďte hned na homno a natřeste si kadlátek sami."

Tatínek vzal pytle, pod strom se roztáhla celta a už se třáslo. Tolik modrého ovoce jsem v té době ještě neviděla. Kadlátky padaly a padaly i mně na hlavu, bylo jich všuce plno. Po pilném sběru jsme nasbírali koše a koše kadlátek i pytle jablíčkek.

A maminka jásala: "To bode trnek, to bode trnek, to bodó alespoň tře velky velivany kotle trnek."

Tatínek se na to modro jen díval, možná si myslel něco jiného, ale ve věci vaření byla maminka generál a nedalo se odporovat. Skutečně nevím, zda se už v té době pálila slivovice, u nás určitě ne, protože jsme kadlátky nikdy neměli. Večer jsme odjížděli z Repech s plně naloženým vozem ovoce. A byla to krásná cesta večerní krajinou, kde jsme jeli sami - osobní auto u nás v té době nikdo neměl. Takže pro mne Repechy znamenaly první větší poznání světa, byl to pro mne obdivuhodný výlet.

A co bylo nejzvláštnější? Já jsem poprvé v životě jedla kadlátky a nesmírně mi chutnaly. A co teprve "kadlátkové" , tedy spisovně švestkové knedlíky, nebo veliké koláče s tvarohem, trnkami a posýpátkem!

Tuto svoji vzpomínku píši v době, kdy stále ještě musím trávit trochu víc času v tělesném klidu po náročné operaci, téměř nemohu pracovat na zahrádce. A tak jsem si včera večer prošla několik ulic v našem městě a skutečně vidím, že vlastně téměř nikde není ani kousek volného místa, všude, ale úplně všude jsou jen a jen zaparkovaná auta.

A snad právě proto se mi ten můj dřívější nejobyčejnější, ale pro mne úplně fantastický a zdravý svět dětství bez aut a vymožeností veškeré digitální techniky zdá daleko, daleko jednodušší, bezpečnější, svobodnější i klidnější než ten dnešní.

 

 

 

 

 

Můj příběh rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5 b. / 26 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Blanka Lazarová
Pěkné vyprávění. Děkuji a přeji brzké uzdravení.
Jan Zelenka
Mám moc rád podobná vyprávění o starých časech. Je v nich pohoda i nostalgie.
Rostislav Mraček
Paní Ženatová, přeji vám úspěšné uzdravení, abyste nás ještě mnohokrát potěšila svým jedinečným vyprávěním!
Hana Šimková
Z toho Vašeho vyprávění sálá takový klid a pohoda, že mně to úplně vsálo do těch Vašich vzpomínek. Mám z toho takový hezký pocit ,úplně k nezaplacení i když já jsem nic takového nezažila. Byla jsem pražské dítě a venkov nám nic moc neříkal. Jenom si pamatuji, že opravdu žádná auta ani v Praze nejezdily a pro děti bylo více bezpečno.
Vlastimil Hrabal
Výtečně popsané. A s těmi auty 100% souhlas!!! V mém dětství v ulici nikdo auto neměl. Takže jsme si tam hráli vysmátí a v pohodě. Nikdo a nic nás neohrožovalo. Dnes je tam auto vedle auta. Mimo mne vlastní všichni 1 a více aut v rodině. Já se zásadně obejdu bez těchto smradlavých plechovek...

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.