Když jsem byla malá, jídlo mě jen zdržovalo. Maminka se obávala, že se naše rodina dostane do hledáčku sociálky, jelikož jsem vypadala, jako by mi doma nedávali najíst. Dokonce jsem v sedmé třídě skončila v ozdravovně, protože jsem vážila 32 kilo. V ozdravovně vařili dobře. Ostatní děti vymetaly talíře, já se snažila, ale moc jsem tomu nedávala.
Neměla jsem náběh na anorexii, to zas ne, jen mi prostě stačilo sem tam jablko, sem tam půlka krajíčku chleba.
Když jsem začala chodit do školy, nastalo devítileté období (ne)obědvání ve školní jídelně.
Nikdo po mně nemohl chtít, abych tam cokoliv pozřela, když jsem jedla jako vrabeček i doma! Naší školní jídelně se říkalo Maxim. Tatínek mi jednou na můj dotaz vysvětlil, že tam dřív, za dob první republiky, byl restaurant U Maxima. Nejnoblesnější podnik v našem maloměstě. Když jsem pak v Paříži viděla restaurant stejného jména, pochopila jsem, že takový podnik je prostě úplně nejvíc nejlepší mezi restauranty.
Náš Maxim byl pravým opakem. Táta řekl, že ve zdravotnických novinách byl náš Maxim, takto jídelna, vyhodnocen jako druhý nejhorší v republice. Tak toho premianta bych chtěla vidět, tam musely děti jíst z ešusu a sedět u toho na pařezu.
Už vstup do jídelny znamenal pro mě utrpení. Na ten zápach špinavého hadru, jímž se utíraly vikslajvantové ubrusy, na ten nelze zapomenout. Můj už tak malinký žaludek se stáhl do velikosti špendlíkové hlavičky.
Dveřmi se vstoupilo do přítmí. Podél zdí visely kabátky a bundičky nebohých strávníků. Odtud se šlo rovnou do jídelny, dlouhé a ponuré místnosti, plné stolů a židlí. Na každém stole trůnila vázička s umělou květenou. Vázičky sloužily coby odkladiště tlustého masa, nemožného pozřít, jež jsme byli nuceni pod různými pohrůžkami konzumovat. V nestřežených okamžicích jsme jím plnili vázičky, protože bystré oko dozoru sledovalo odnášení zbytků a nebohé provinilce vracelo zpátky ke stolu dojíst tu hrůzu.
Některé stoly nebyly určeny k sezení a stolování. Na nich byly umístěny lavóry a kbelíky, zachycující dešťovou vodu, kapající z děravé střechy.
Dodnes vidím před sebou laskominy, jež nám byly předkládány. Šunkofleky bez šunky, univerzální hnědé omáčky s rozvařenými knedlíky a třesoucím se tlustým kouskem masa, které bylo zřejmě podušené, nikoliv pečené, hrachovka politá tukem, zemlbába bez ovoce a bez sněhové čepice, stvořená pouze z rohlíků, nacucaných oslazeným mlíkem, nedovařené případně rozvařené a vždycky nahořklé brambory s malinkým kousíčkem masa, vyvařeným z veškeré chutě, barvy došeda…
Polívku jsem se nikdy neodvážila ochutnat. Jen pohled na vlažnou vodu s pár kousky mrkve mi stačil.
Jediné, co jsem byla schopná malinko sníst, byla čočka s půlkou krajíčku chleba, ovšem nesměla mi být politá tukem, což se bohužel dost často stalo.
Když jsem skoro denně byla vracena zpátky ke stolu, abych dojedla, co jsem prostě sníst nemohla, maminka musela zakročit. Byla jsem tak VIP mezi dětmi, protože jsem nemusela dojídat.
Že jsem nezemřela hlady, není zázrak, ale prostý fakt, že moje cesta k domovu byla lemovaná jabloněmi. Když zrovna nebyla sezóna, měli jsme jablka doma.
Když jsem začala chodit na gymnázium, zbavila jsem se školní jídelny. Začala jsem chodit do Ráje. RaJ – jídelna pro pracující a pro mě. Tam to bylo lepší. Na stolech byly látkové ubrusy, mohli jsme si vybrat den předem ze dvou jídel a já občas něco nejen jedla, ale i skoro snědla.
Postavu jsem měla jako dnešní modelky, teda až na ty prsa.
Když jsem se vydala do světa a začala se živit sama, trochu jsem nabrala, protože co bylo nejlevnější? Rohlíky a k nim salám junior. Naštěstí mi láska k jablkům zůstala, a ty byly k dostání i v socialismu. Taky jsem ujížděla na čokoládě Milena. Jídelníček skromný, levný a nezdravý. Pak jsem se vdala a zazvonil zvonec. Nastalo období zdravého stravování.
Dětství… hezký jsem ho měla, až.. až na jídelnu, co se honosně jmenovala Maxim.
