Vzpomínky na dětství po letošním prvním poprašku sněhu
FOTO: Marie Ženatová

Vzpomínky na dětství po letošním prvním poprašku sněhu

22. 11. 2024

Když jsem se ve středu 20. listopadu podívala u nás v Boskovicích v podvečer z okna, tak jsem ke svému milému překvapení uviděla padat drobné sněhové vločky. Právě jsem se chtěla jít trochu projít. Ale vzdala jsem to a raději si vychutnávala ten milý příchod nadcházejících zimních dnů, a i když se občas opakuji, trochu si zavzpomínala.

Své dětství jsem prožila ve vesnici Drahanské vrchoviny. A v té době u nás bývaly tuhé zimy, na které se všichni vesničané připravovali už od podzimku. Moje milá babička po celé podzimní období sekala u stodoly dovezené roští z lesa a já jako malá jsem byla s ní a pomáhala je rovnat do úhledných hraniček, které se převazovaly a dávaly na určené místo - bylo tam i množství velikých polen a pilin, kterými se denně v zimě topilo v "piliňácích". Vždy jsem pomáhala i dědečkovi s jejich "nabíjením" - držela jsem dvě kulaté dřevěné pomůcky, dědeček sypal piliny a stlačoval je. Pak už se mohly zanést do ložnice, kde se s nimi topilo - na každý večer jsme chystali dva zásobníky.

Byla jsem nejstarší ze čtyř sourozenců - každé ráno jsem odhazovala sníh ze všech cestiček kolem domu, bratrům tatínek vyrobil malý pluh, kterým protahovali cestu na dvoře ke stodole a chlévům - toto byla naše velmi radostná práce, která nás všechny velmi bavila. Sníh padal dříve téměř denně, takže o tuto bílou zábavu jsme měli neustále postaráno. Babička s dědečkem bydleli na výměnku, tak i k nim jsme vytvářeli cestičky, aby se dobře dostali ven. V té době jsme prohazovali jen lopatami a kolem všech domků byly úplně sněhové bariéry, některé domečky se v nich úplně ztrácely.

Tatínek nám často vyprávěl o sněhové kalamitě v naší rodné vesnici, a to v roce 1942, kdy byla tuhá zima a sněhu napadlo tolik, že i silnice byla úplně zavátá a neprůjezdná - tehdy jezdil jen jeden autobus a to jednou denně. V tom roce museli všichni muži odhazovat sami ze silnice sníh, a to tak, že si ho vzájemně lopatami podávali až na vysoké bariéry, aby se silnice uvolnila - nedalo se projet ani pluhem, s kterým jezdilo końské spřežení. Takže odmetání sněhu byla první povinnost nás dětí, rodiče měli větší hospodářství - pracovali doma sami, na pomoc měli jen nás děti - měli jsme dva koně, pět krav, tři kozy, několik prasat a celkem dost slepic. A až po této ranní práci jsme se sešli všichni v kuchyni ke snídani.

Na živobytí se lidé dříve daleko víc nadřeli, a tak si všeho i víc vážili. Šetřilo se na všem, i na tom neprostším jídle. I když rodiče měli moc a moc práce, tak si vždy našli čas se před každým jídlem s námi krátce pomodlit a po jídle zase modlitbou za jídlo poděkovat. A jaké byly naše snídaně? Celkem velmi jednoduché a dá se říct často stejné - chléb se sádlem posypaným cibulí, někdy i chutný chléb jen osolený, na pití byla melta s mlékem. Ale nám to moc a moc chutnalo - byly jsme věčně hladové děti a měly také neustálý pohyb venku. I obědy byly spíše skromnější - maso se v mém dětství u nás objevovalo jen v neděli. A večeře bývaly také celkem stejné - uvařené brambory s mlékem nebo s podmáslím. Jen když se v zimě zabilo prasátko, tak byla častěji masová polévka a obarvené kroupy. To ostatní se hlavně zavařovalo do sklenic, něco roznosilo po sousedech a příbuzných. Když zase oni měli zabíjačku, tak nám opláceli - takže jsme si zabijačkových dobrot v zimě užili.

Musím přiznat, že jsem bývala v dětství po každém dni tak unavená, že jsem při večerní modlitbě už málem usínala, ale moji rodiče byli nadřeni a unaveni určitě daleko víc. Ale nelituji té své dřiny, byla jsem tak víc připravena na mnohé rány, které někdy člověka v životě potkávají, někdo jich má víc, někdo méně...

Chléb pekla maminka sama v kuchyni jednou týdně, to byl přímo obřad i s žehnáním chleba a jeho krásnou vůní. Chleba se vždy peklo víc na celý týden a moc a moc nám všem chutnal. Pec byla také místem pro nás menší, kde jsme se vyhřívali a sušili, když jsme přišli z venku mokří od sněhu, oblečení na převlékání jsme tehdy moc neměli. Ale sněhu jsme si dokonale využívali, jak ke koulování, dělání "andělíčků" ve sněhu, sáńkování, stavěli jsme sněhuláky a s občasnou tatínkovou pomocí i prostorné bunkry. Lyže jsme v dětství neměli, to až později, ale nějaké brusle na "kličku" se našly. Všichni jsme tehdy nosili boty "komisňáky", na ty se brusle přišroubovaly kličkou a vzájemně jsme si je půjčovali. Na rybníku se odházel sníh a už jsme mohli dobře bruslit.

Někdo z větších chlapců si dokázal vyrobit i ze starých bruslí boby - byla to destička s bruslemi. Byly většinou moc dlouho veliké mrazy, takže všechny kopečky se večer polévaly vodou a do rána ten pracovitý mistr mrazík vždy sám vytvořil krásnou ledovku, na které to na bobech jen a jen svištělo - ty se také půjčovaly. A když jsme šli ze školy domů kolem kopečků, tak nám stačilo si shodit tašku na zem, sednout si na ni a to byly také naše nejlepší boby. Školní tašky se dědily z jednoho sourozence na dalšího, rodiče většinou při vší práci ani nepostřehli, že jsou moc odřené. Takže vůbec nevadilo, že jsme na nich i dobře jezdili při svých hrách na ledu.

Ale já jsem v zimě měla nejraději rána, to jsem se vždy chtěla podívat z okna, jak je venku, ale na okench každou noc vykouzlil malíř mráz nové a nové ornamenty, že se nedalo vůbec dívat ven. Vždy jsem si jen "vyfoukala dechem" v okně kolečko, a tím jsem se dívala jestli venku sněží, nebo je přímo krutá vánice.

A na závěr chci dodat, že pomoc a práce v dětství v hospodářství, domácnosti i na poli byla pro nás úplnou samozřejmostí. Od našich rodičů to byl ten největší dar - všechno jsme se naučili, byli do všeho zapojeni a to bylo pro náš vlastní život velikým ulehčením. Ano, naše generace se na život většinou dobře připravila a je dosud nesmírně pracovitá.

Při mém nedávném téměř měsíčním pobytu v lázních Teplice nad Bečvou jsem tam viděla občas větší množství menších dětí s velikou nadváhou, tak jako mnohé silně obézní mladé ženy - musím přiznat, že mi jich bylo skutečně líto. V mém dětství žádné dítě s nadváhou nebylo, spíše naopak. A velmi dobře si pamatuji, že ani dospělí o nadváze v té poválečné době neslyšeli - byli štíhlí, nebo spíš hubení, lékaře téměř nepotřebovali.

A naše generace v dětství neznala slovo nuda, jedla prostá jídla, naší velikou tělocvičnou byla hlavně příroda, pole a lesy - k chůzi stačily nohy a i ruce byly vedeny hlavně k práci.

Bohužel v dnešní době přibývá nejen dětí a mládeže, ale i některých dospělých a starších, kteří nejraději sedí a kmitají prsty na mobilu nebo počítači. Vůbec jim nezávidím, že žijí více ve virtuálním světě. Ale v tom skutečném se žije určitě líp a daleko, daleko zdravěji!

 

 

 

 

  

rodina vzpomínky
Hodnocení:
(4.9 b. / 20 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Lenka Kočandrlová
Ráda si čtu tyhle vzpomínky na dětství....Připomínám si tak to moje, jiné,ale převážně docela hezké. Za okny máme sníh,tak je k tomu atmosféra skoro vánoční.
Marie Seitlová
Maruško, děkuji vám za krásný článek. Já jsem žila v Jeseníkách, kde bývalo také hodně sněhu a odklízení dvora, ke králíkům, slepicím,pro dřevo zabralo také dost času. Bylo to denně a někdy i několikrát. Do dnes to ráda dělám.
Věra Ježková
Maruško, tvé vzpomínky čtu moc ráda. :-)
Daniela Řeřichová
Milá paní Marie, Vaše články jsou psané srdcem a já je čtu velmi ráda. Ano, navzdory tomu, že v rodinách většinou nebyl hmotný dostatek, měli jsme dětství naplněné zážitky a máme na co vzpomínat. V zimě jsme se bavili především bruslením na Štvanici, na Nikolajce a občas i na zamrzlém rameni Vltavy v Modřanech. Přeji krásný adventní čas, který již brzy nastane. :-)
Zuzana Pivcová
Maruško, zima byla pro nás v Podkrkonoší dlouhá a plná aktivit a zábavy. Sněhu bylo vždy tolik, že tvořil vysoké hradby kolem celého pročištěného náměstí, kde jsme bydleli. Naše zimní sportovní vybavení bylo velmi chudičké, ale důležité bylo, co se s ním dalo provozovat. Děkuji za krásné vyprávění.
Naděžda Špásová
Mám tam chybu, ne raky, ale správně je taky.
Naděžda Špásová
Marie, moc hezky napsané. Musím ti trochu oponovat. Za našeho mládí byli i obézní lidé. Jedna z nich byla moje matka a pak několik spolužáků a spolužaček. Vyrůstala jsem na vesnici, já naopak byla podvyživená a v jedenácti letech jsem skončila v ozdravovně. Bruslení jsem raky měla moc ráda, ovšem žádné krásné brusle, nejdříve to byly šlajfky. :-) U vás to bylo určitě moc hezké. Vzpomínky máš hezké. :-)
Jiří Fiala
Při hodnocení mi ujela ruka. Takže platí 5*
Marie Měchurová
Maruško, děkuju za Tvoje vzpomínky na dětství. Moji rodiče pracovali v zemědělství, měli jsme doma malé hospodářství. Práce na poli a kolem zvířat byla samozřejmostí.
Jitka Caklová
Zdravím Vás paní Maruško a děkuji Vám, že mnohém píšete i o mém dětství. V minulosti jsem si hodně stýskala, jaké jsem měla chmurné dětství, aniž bych tušila, jaké bohatství mi ono dění do dalšího života přineslo. Potvrdilo mi to a stále potvrzuje přísloví, "Co tě nezabije, to tě posílí. ♥♥♥

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 48. týden

V čase adventním a vánočním často televizní stanice nabízí divákům známé filmy a pohádky. Tento týden si budete moci v kvízu vyzkoušet, jak dobře je znáte.

AKTUÁLNÍ ANKETA

Jak nákladné budou vaše letošní Vánoce - kolik zhruba utratíte za dárky, jídlo atd.?

Do 3 000 korun

21%

Mezi 3 000 - 6 000 Kč

20%

Mezi 6 000-10 000 Kč

18%

Přes 10 000 Kč

21%

Nevím, neumím to odhadnout

21%