Krátce po padesátce jsme byli obdarováni vnoučaty.
Vzhledem k tomu, že bydlení v činžáku a návštěvy hřišť a parků v metropoli skýtaly pramalou inspiraci pro dětská dobrodružství, rozhodli jsme se s mužem koupit chalupu na venkově.
Tušili jsme, co nás čeká, neboť oba jsme vyrostli v domech se zahradou.
Navíc jsme si kdysi společně s mými rodiči pořídili k rekonstrukci chaloupku s doškovou střechou a jabloňovým sadem v Posázaví. Pro tatínka, upoutaného na invalidní vozík, to byl tehdy jediný kontakt s přírodou.
Při hledání našeho nového domečku jsme věděli, že nejdůležitějším kritériem je místo. Všechno se dá změnit, ale prostředí nikoliv.
Po roce pátrání jsme se jednoho nevlídného březnového dne vydali prohlédnout pět objektů na prodej.
Poslední se nacházel na hranici Jihočeského kraje a Vysočiny. Bylo to téměř symbolické. Z krajiny rybníků pocházel Janův rod a z kamenitého Horácka moji předci.
Bahnitý dvůr byl zastavěn nábytkem, pokryt linoleem a různými předměty z domácnosti. Ve stavení praskla v zimě voda, vše vlhké, zatuchlé.
Tři obytné místnosti, předpotopní sociální zařízení, rozsáhlý chlév.
Ztrouchnivělá stodola, za ní kůlna a další stodola zaplněná různým harampádím.
Já jsem měla jasno, ale můj muž ne. Poprosil paní majitelku, zda by otevřela vrata.
V ostrém předjarním vichru poletovaly sněhové vločky, na horizontu ojíněná louka, vlnící se les a nad ním kroužící káně. Z houštin ladně vyskočila srna a za ní druhá.
Sestoupili jsme k potoku a vydali se do hlubin lesa.
Nad námi se objímaly stromy, mezi nimiž prosvítala mrazivá obloha.
Ztišeně jsme kráčeli cestou necestou, s neodbytným pocitem jakéhosi déjà vu.
Zešeřilo se a v domě netrpělivě čekali na náš návrat.
U okna seděla stará paní a s chutí jedla guláš z konzervy. Bez vyzvání nám sdělila, že tady prožila devadesát let a teprve poslední dva roky bydlí u dcery.
Měla jsem v úmyslu poprosit o možnost zanechat v domě na pár dní detektor radonu. Ale při pohledu na spokojenou, usměvavou tvář jsem nabyla jistotu, že v tomto obydlí žádná špatná energie být nemůže.
„Nám se to líbí,“ řekl Jan a majitelka na nás pochybovačně pohlédla.
„Nechcete si to rozmyslet? Kupujete si práci.“
Stará paní vstala a udělala nám křížek na čele.
„Dávám vám požehnání.“
Divím se, že jsme domů dojeli bez karambolu. Myšlenky byly rozutíkané a naše představivost divoká.
Jakmile jsme převzali klíče, vyrazili jsme na chaloupku.
Auto k prasknutí, nafukovací matrace, spacáky, přenosná lednice s jídlem, nádobí, hygienické potřeby. A tříletá vnučka s andulákem zvaným Daidalos.
Při telefonickém hovoru s mámou jí bezelstně oznámila: „Babička si bohužel koupila úplně rozbitý barák.“
A zodpovědná dcera přichvátala, aby nebohé dítě odvezla do bezpečí.
Za stodolou s výhledem do údolí sedělo u ohně nikoliv dvanáct měsíčků, ale osm dětí. Jedno z nich jí dalo pusu voňavou od kouře, a dál si opékalo buřty.
V noci bouchly piliňáky a byla nutná evakuace.
Než se zadýmovaná místnost vyvětrala, seděli jsme v zimních bundách na zápraží a hráli Člověče, nezlob se.
Nad ránem začala obloha blednout, odkudsi se ozval ptačí trylek. A za ním další.
Pod vraty se protáhl pes tulák a uvelebil se u nohou mého muže.
Už jsme sem patřili.
Co dřív a co potom
Souběžně s vyklízením nemovitosti a bouráním napůl zřícených přístavků jsme potřebovali z pozemku vymýtit nálety, prořezat a pokácet stromy.
Ostře sledováni místním obyvatelstvem jsme brázdili latifundie s kolečkem, rýčem a krumpáčem. Zatímco já jsem oddalovala sekání trávy poseté zlatými sluníčky, můj muž zápasil s kořeny a balvany, umně skrytými v zemi.
Jednou nás z rasoviny vytrhl přátelský hlas za zborceným drátěným plotem.
„Hele, vy pracovití Pražáci, co takhle přijít do hospody?“
Neměli jsme tušení, že v domku s knihovnou o víkendu čepují pivo členové hasičského sboru.
Na první z mnoha sousedských besed jsem přinesla upečený bůček a Jan domácí slivovici.
Naše seznamování se protáhlo hluboko do noci a získali jsme mnoho užitečných informací.
Následující den se dostavil dlouhovlasý rocker, profesí stavař.
Výsledky zaměřování pozemku nám daly křídla. Můžeme odstranit nevábný septik, neboť se lze napojit na kanalizaci.
Čekalo nás hodně nervů i administrativy. Do již částečně upraveného dvora se s chutí zakouslo rypadlo a cesta do chaloupky se opět stala překážkovou dráhou.
A pak přijížděly Tatry se zeminou a my jsme ji rozhazovali a pokračovali rozséváním trávy.
Vzešla až napodruhé.
Zoufale jsme vzývali déšť a potom jako afričtí domorodci radostně křepčili mezi jeho kapkami. Chyběly jenom bubínky bonga.
Kromě houfu dětí, jež si nás adoptovaly a oslovovaly nás strejko a teto, přicházel rezavý kocourek Mazlík a sousedova drzá koza. Zlomyslně číhala, až se rozvinou okvětní lístky, aby je bleskurychle schlamstla těsně před tím, než se začnu kochat jejich krásou.
Po zedníkovi a elektrikáři nastoupil truhlář, rozvoněly se dřevěné podlahy a dveře, byla probourána nová okna, zahradu ozdobil laťkový plot.
Naplno jsem se oddala své natěračské vášni a získala přezdívku Balakrylka.
Po různých barevných eskapádách se má tvorba ustálila na oblíbené modré včetně soklu na domě.
Zahradu jsme olemovali záhony s venkovskými květinami, které kdysi pěstovala babička.
Na dvůr jsme vysázeli růže, jaké kdysi šlechtil můj tatínek.
Přežili jsme pár týdnů společného pobývání s neabstinujícím kamnářem. Jeho kachlová pec nespadla ani po brutálních nájezdech kamarádů našich vnoučat.
Dětí bylo jako smetí a na Hračkobraní, Slámování a koupání se nás do auta vešlo nepočítaně.
Ochotně pomáhaly spořádat pečená kuřátka i plechy koláčů.
Porozuměly i našemu méně tradičnímu životnímu stylu.
S jednou výjimkou.
Proč nemáme televizi.
Pro nás však byl nejhezčím programem výhled z otevřených vrat.
Ten obraz měl v každou roční dobu jiný rám a dojímal nás prostým půvabem krajiny lesů, vod a strání.
Skoro hotovo
Po několika letech tělocviku s různým druhem nářadí jsme konečně mohli večer na terase se džbánkem vína a karafou vody snít své další vize anebo se těšit z návštěv, které se u nás poměrně často střídaly.
Mohli jsme pěšky i na kole obdivovat proměny přírody, veselit se u výlovu rybníků a podílet se na organizování zdejších akcí.
Vnoučata objevovala poezii i drsnou realitu jiného než městského světa, viděla zblízka zrod i závěr života. Získala přátelství s puncem opravdovosti.
Méně idylické byly neustálé opravy omítky na zadní části domu, kolem něhož drnčely traktory a rachotily motorky.
Zajímali jsme se o koupi pásu pozemku, umožňujícího oddělit budovu od komunikace a zabránit poškozování zdi. Majitel zanedbaného areálu s torzem bývalého prasečáku však celkem oprávněně odmítl porcovat parcelu.
Já jsem se s tím smířila, můj muž nikoliv.
Ve slabé chvilce se osmělil a opatrně mi předložil jakýsi dokument.
Nevěřícně jsem zírala na návrh kupní smlouvy předmětného pozemku – rozuměj veřejné skládky - v rozsahu 1800 metrů čtverečních. Navíc se dvěma sloupy elektrického vedení.
Ten večer měl k romantice daleko.
Rezolutně jsem odmítla začínat znovu na nule. Odklízet metráky sutě, rekultivovat smetiště, chodit do práce, starat se o dvě domácnosti a přitom být pečující dcerou i babičkou.
Zahřmělo, zablýsklo se.
Celou noc zlehýnka pršelo a ráno rozkvetl první leknín v jezírku.
Nastal Slunovrat.
