Češi jsou ochotni starat se a zároveň nechtějí být na obtíž
Ilustrační foto: Freepik

Češi jsou ochotni starat se a zároveň nechtějí být na obtíž

3. 12. 2024

Chci poskytnout svým blízkým osobní péči, až to budou potřebovat. To tvrdí šedesát jedna procent Čechů. Ale jen čtyřicet devět ji od svých blízkých očekává. Chceme více dávat než brát? Je to dobrá nebo špatná zpráva?

Jaké máme vztahy s okolím? Jaké jsou mosty mezi generacemi? Chtějí a umějí ti mladší pomáhat starším? Berou starší pomoc jako povinnost? Nebo se ji zdráhají přijmout? Tyto otázky byly rozebírány odborníky v rámci vyhodnocení letošního průzkumu, který se pokusil zmapovat různá témata související se stárnutím populace. Každý rok ho organizuje NN životní pojišťovna a penzijní společnost. Srovnává postoje dvanácti tisíc respondentů z jedenácti zemí světa.

Průzkum jasně ukázal, že vztahy s blízkými a přáteli jsou nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje, jaké má člověk stáří. A také to, že jsme ochotni si vzájemně pomáhat. Problém je v tom, že ne vždy víme jak a jaká pomoc je vhodná a ne vždy ji umíme přijímat.

„Když se stane nějaká katastrofa, pohroma, umí být Češi štědří. V rychlé nárazové pomoci jsme na špičce. Jakmile jde o to něco někam dovézt, koupit, zařídit, jsme skvělí. Ale když jde o dlouhodobou pomoc, o řešení dlouhodobých problémů, neumíme téma uchopit, věnovat mu dlouhodobě pozornost a trpělivě čekat, až přijdou výsledky,“ říká Simona Bagarová, expertka na témata týkající se stárnutí. Je zakladatelkou neziskové organizace Mila a jejím srdcovým tématem je důstojné zacházení se seniory a zvýšení prestiže pečovatelské práce. „Nemáme trpělivost na dlouhodobé investice a změny, máme rádi akce, u nichž vidíme výsledky hned. Proto se o tématech spojených s pečováním příliš nemluví. Myslím si ale, že ochota a chuť postarat se o blízké, je tady extrémně vysoká. Nízký je ale přehled o tom, jaké služby jsou dostupné, na jaké správné organizace se obrátit. Dostávám maily, v nichž se mě lidé ptají, co mají dělat v extrémní situaci, když babička upadla, byla v nemocnici, teď se vrací domů, ale už nemůže být sama. Ti lidé reagují v pohotovostním režimu, chtějí vše řešit rychle, hned, ale vůbec nevědí, kam se obrátit, co je možné a co ne,“ vypráví.

Podle ní je problémem, že lidé ve věku kolem šedesáti a sedmdesáti mají často pocit, že není v pořádku mluvit o tom, že něco nezvládají, že mají potíže. Starší generace není zvyklá říkat si o pomoc. „Děláme setkání pečujících lidí a často se tam setkáváme se ženami, které mají dojem, že musí všechno urvat samy, vše zvládnou a že říct si o pomoc je ostuda,“ uvádí a dodává, že mnohdy jde o ženy, které se starají o své staré rodiče, k tomu pracují, mají děti a někdy už i vnoučata. A všem by chtěly pomáhat, vše by chtěly zvládat.

Snímek obrazovky 2024-11-30 v 13.56.03.png
Zdroj: NN životní pojišťovna

 

Nejdůležitější je, aby člověk ve svém okolí měl někoho, na koho se může obrátit s prosbou o radu, o pomoc. Na tom se shodují všichni, kteří na průzkumu pracovali.

„Doba dožití se prodlužuje, ale neprodlužuje se doba dožití ve zdraví. Takže budeme trávit více let v závislosti na péči našich blízkých nebo nějakých institucí,“ říká psycholožka Klára Gramppová. „Co se týká připravenosti na to, záleží na kvalitě našeho života a ta se odvíjí od toho, co nám dovolí psychické a fyzické síly a od našich finančních možností. Hodně se teď mluví o nutnosti připravit se na stáří, ale znám řadu lidí, kteří jsou v pozici, kdy se na jim připravuje těžce. V rámci své profese se setkávám s lidmi, kterým se připravit na stáří nepodařilo. A je jich dost. Mnozí jsou v krizových situacích a u mnohých skepse a obavy z dlouhověkosti narůstají,“ vypráví své zkušenosti, které má z vedení Linky seniorů, na níž se lidé obracejí se svými starostmi a problémy.

Padesát šest procent Čechů v průzkumu uvedlo, že je ochotno finančně pomoci členům rodiny, pokud se již nedokážou sami uživit. Čtyřicet tři procent Čechů očekává, že jim členové rodiny finančně pomohou, pokud se už sami nebudou schopni uživit.

 

Snímek obrazovky 2024-11-30 v 13.56.21.png
Zdroj: NN životní pojišťovna

 

Průzkum ukázal, že prodlužující se doba života a problémy spojené s tím, že společnost bude tvořit čím dál více lidí ve vysokém věku, je téma, které Čechy zajímá. Je to logické, protože v poslední době snad každá rodina nějakým způsobem takový problém řeší. Snad každý už má ve své blízkosti nebo zná ve svém okolí někoho, kdo se stal odkázaný na pomoc druhých nebo někoho, kdo byl najednou postaven do situace, že ji musí poskytnout nebo zajistit.

„Když se do takové situace lidé dostanou, většinou ji řeší ve stresu. Ale je dobré se zastavit, zapřemýšlet nad čím, čeho jsme schopni, vyhodnotit to. Máme tendenci dělat rozhodnutí za ty blízké, kterých se problém týká, ubíráme jim rozhodovací funkci. Ale pokud to jsou lidé svéprávní, mají si říct, co si přejí, jak si pomoc představují. Právě v těch situacích se ukazuje, jak funguje v rodině komunikace, co máme zpracováno a co ne, jaké vlastně máme se svými příbuznými a blízkými vztahy,“ vypráví Simona Bagarová, která na toto téma píše i knížky. Po úspěšné knize Hořím se nyní těmto tématům věnuje i ve své nové knize s názvem Hladím, v níž si o stárnutí povídala s lidmi s pozoruhodnými osudy.

„Samozřejmě o hodně těžší to je, pokud naši pomoc potřebují lidé, kteří jsou na tom zdravotně tak, že sami nejsou schopni projevit, co by si přáli. Ale i v těchto případech je dobré se zastavit a zapřemýšlet, co by asi tak chtěli, kdyby se mohli sami rozhodnout. A pak postupně naplánovat další kroky,“ vysvětluje.

Když obyvatelé domovů seniorů dostávají otázku, proč se do nich rozhodli odstěhovat, většina z nich říká, že nechtějí být svých příbuzným na obtíž.

Neznamená to ale, že by šlo o opuštěné lidi, na které se rodiny takzvaně vykašlaly. Mnohdy vztahy v těchto rodinách fungují dobře, jen došlo k vzájemné dohodě, že tento model bude pro všechny lepší. Mnoho seniorů raději přijímá profesionální pomoc od cizích, než od svých blízkých. „My tady se sousedem vždycky říkáme, že pokud nám myje zadek personál, bereme to tak, že je to jeho práce a my si ho za to platíme, jednak z naší penze a jednak z daní, které jsme celý život odváděli. Ale nechceme, aby nám zadky myly naše manželky, dcery nebo vnučky,“ říká jednadevadesátiletý pan Jiří, obyvatel jednoho z ostravských domovů pro seniory.

Naopak, řada lidí přesně toto odmítá. Nechce, aby jim pomáhal někdo cizí, považují za přirozené, že se o sebe starají členové rodin navzájem, jak je potřeba.

Každopádně právě stáří a s ním spojená bezmoc či nemoc zpravidla odhalí, jaké vztahy v rodinách jsou.

„Nikdy se nepodaří, aby vztahy byly ideální, ale je dobré se o to pokoušet. Často jsou vztahy v rodinách komplikovanější než vztahy s kamarády a hůř se řeší. Ale to, co do nich za život investujeme, to, co děláme pro blízké, se zpravidla ve stáří projeví,“ říká Simona Bagarová.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

průzkum rodina stárnutí zdraví
Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Eva Mužíková
Já si myslím, že vzhledem k nedostatku míst v DPS a cenám v jinych zařizeních pro seniory je přispíváni ze strany dětí potřebné. Určitě je to pro ně i tak výhodné, o rodiče je dobře postaráno.
Jindřich Berka
Myslím si, že každý by měl pamatovat, že takové chvíle mohou přijít. Připravit se na to. Například nerozumím tomu, že se musí o rodiče finančně postarat děti. Přece se musím postarat především já sám. Pracoval jsem celý život a postarám se sám. Jinou pomoc uvítám.
Marie Faldynová
Opravdu stojí za to uvážit situaci ve které jsme. Mám podanou žádost do domu s pečovatelskou službou a už nyní se účastním aktivit pro jejich členy a občas některé navštívím. Děti bydlí daleko a dokud budou mít děti ve škole a na studiích, těžko by se o mne staraly.
Eva Mužíková
Čekala jsem az zde bude vice příspěvků, ale marně. Nechci se opakovat, ale jak už jsem kdysi napsala, sama jsem se rozhodla a přede dvěma lety se přestěhovala do Domu s pečovatelskou službou. Prestože v té době jsem byla naprosto soběstačná, nečekala jsem, až se můj zdravotní stav zhorší a budu odkázána na pomoc rodiny. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem ve svém životě udělala. Takže já patřim k těm, kterým nevadí že se jednou, až to bude potřeba, o mne postarají pečovatelky a zdravotní sestřičky. Vztahy v mé rodině máme skvělé, přesto jsem se rozhodla vyřešit to jak bude můj život plynout po svém.
Radmila Coufalová
Moc hezký článek, mohla bych se pod něj podepsat. Dokud můj tatínek trpěl "pouze" Parkinsonem, domácí péči jsem zvládala. Když se časem přidal Alzheimer, začalo mi to přerůstat přes hlavu a hledala možnosti výpomoci. Je to trochu jako v džungli. Než jsem dostala nějaký kontakt + konkrétní nabídku už bylo vlastně pozdě a řešila jsem něco jiného. Lidem v této situaci by určitě moc pomohl nějaký "manuál", aby přesně věděli jak postupovat, na co mají nárok, kam se obrátit atd. Protože v přímé péči jste v takovém zápřahu, že na tyhle věci vlastně ani nemáte čas a vše řešíte tak nějak intuitivně a mnohdy bohužel špatně.
Marie Macková
Skvělý článek. Jen houšť a větší kapky. Mluvit včas. Když nastane čas bezmoci, budeme nutit své okolí, aby se chovali jako hasiči. Uvažovat o alternativách, poznávat je, klást (si) otázky. Varianta to se mě netýká, je ta nejhorší. Díky.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 52. týden

U tradic zůstaneme i na přelomu roku 2024 a 2025. Kvízové otázky tohoto týdne se budou týkat tradic novoročních.