Jak jsme si koupili radost - II. Čas sklizně
Všechny fotografie z archivu D. Řeřichové

Jak jsme si koupili radost - II. Čas sklizně

3. 12. 2024

Chvíli jsem trucovala.

Nepřesvědčil mě argument, že se kromě nás o pozemek zajímá provozovatel vrakoviště, jehož podnikatelské aktivity by nevratným způsobem devastovaly obec.

Přesvědčil mě až pohled na stávající místo jeho působení. Změť vyhořelých aut, haldy pneumatik a sedaček, zbytky karosérií a v nich vypelichané slepice. Pohřební vůz bez kol, rezavé kapoty navršené na sebe jako hrozivý pomník výdobytků civilizace.

Ne, takového souseda opravdu nechci.

První usmiřovací návštěvu jsem prolelkovala na zahradní houpačce a pozorovala cvrkot.

Vnoučata úlisně nabízela dědečkovi své služby.

Kropila záhony, odvážela kameny, obalila řízky.

Jan uplatnil manažerské schopnosti i v oboru, na hony vzdálenému své profesi.

Bagry, buldozery a nakladače odklízely v rytmu kvapíku zrezivělé stroje, trubky, vany prorostlé břízkami a další bizarnosti.

Neutěšený prostor, kam se desítky let vozil odpad všeho druhu, náhle nabízel nebývalý potenciál.

Představila jsem si,  jak se kout s hromadou vykopaných balvanů promění ve skalku.

Pod listnatým hájkem bude zurčet potůček coby napajedlo pro ptačí orchestr, který nám zdarma prozpěvuje k robotě.

A už v tom zase lítám.

Natřela jsem elektrické sloupy do výše čtyř metrů lahvově zelenou barvou a vysadila kolem nich přísavník pětiprstý.

V Tescu mají akci na růže, jež začínají pučet. Místo potravin je vozík naložený třiceti pichlavými keříky, které je nutné obratem zasadit, rozuměj vykopat 30 jam. V období sucha.

A tak moje horká krev byla opět na terase zchlazena bílým vínem a motyka se opět stala mým poznávacím módním doplňkem.

Sháníme vysokokmeny k založení sadu, který venkovu sluší.

Rozcvičujeme se s lopatami, vysypáváme kačírek a zeminu, drancujeme místní zahradnictví, aby holou pláň pokryly barevné obrazce dřevin, poskytujících potravu i úkryt mnohým živočichům.

Trampolínu obsadili malí i větší rošťáci, o kus dál se hraje pétanque. A dobrodružné povahy bez ohledu na věk s oblibou nocují ve stanech. Detaily nejsou ke zveřejnění.

Kromě kropenky z Říma, kterou jsme zde nechali na přání staré paní, je chaloupka oblečena do nového kabátu.

S rukama od hlíny fandíme na hřišti soutěžícím hasičkám či malým fotbalistům, scházíme se u kytary v hospůdce, hrajeme volejbal, jezdíme s včelaři na výlety.

Sotva vnoučata vynesou tašky s proviantem z auta, hned zmizí s kamarády v bunkrech a ve stájích, spřádat tajemství, krmit býky, obracet seno.

S mužem jdeme pozdravit stromy, očima vytahujeme klíčící semínka ze země,  otevíráme okna a vpouštíme slunce.

Kocourek Mazlík ví, kde najde svou misku a psisko Tulák věrně doprovází svého víkendového pána.

Na slavnost Božího těla přineseme do kostela náruč pivoněk, na společné grilování naložené maso.

Šermujeme hráběmi během vášnivé diskuze, jaký den bude optimální pro připravovanou konferenci a zda je prioritou nový komín nebo řetězová pila.

 

Každý den je zázrak


Z capartů, kteří lezli po stromech a zídkách, vyrůstají sympatičtí chlapíci a půvabné dívky.

Některé se brzy stanou maminkami.

Jednoho dne zaparkují na dvoře tři kočárky s vrnícími miminy.

Anička, Amálka, Anetka.

„Kde je strejka?“

Těžko uvěřit, že už nikdy neuslyší jeho smích, poutavé vyprávění o divadle, že si spolu nezahrají šachy a nepřeplavou Knížecí rybník.

Na jaře se vracejí vlašťovky a na posečeném trávníku hopkají kosí bratři. I srny v úbočí se procházejí ve dvou.

Je třeba sklidit a namoštovat jablka, vytrhat plevel, vybílit sklep, pohostit sousedy, naštípat dřevo.

Zdá se, že vše je jako dřív.

Ale není.

Růže už tolik nevoní, srpnové hvězdy padají jinde a také chybí pevné mužské paže. K objetí i k práci.

Přešlo několik podzimů.

Misky vah se nachylují na jednu či na druhou stranu a srdce se sváří s rozumem.

Po dlouhém rozhodování stojím naposledy u vrat, za nimiž je svět ještě v pořádku.

Vděčně se ohlížím za osmnácti lety radosti a předávám k ní klíč novému hospodáři.

Dobře se známe, byl starším průvodcem krajinou dětství našich vnoučat.

Vím, že sem patří a že tady bude šťastný jako jsme byli my.

 

 

Jak jsme si koupili radost - I. Čas setby

 

 

 

 

hobby chaty a chalupy Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 28 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Miloslava Richterová
Krásné, dojemné, moc děkuji.
Blanka Lazarová
Danielo, byl to kus vašeho krásného soužití. Navždy tu radost budete nosit ve svých srdcích. Děkuji, že jsi se s námi o vaše prožitky podělila. :-)

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.