Určitě jste slyšeli o Češích v chorvatském městě Daruvar, kteří mají své spolky, noviny, rozhlas, dvě základní školy, a dokonce vlastního poslance v záhřebském parlamentu. Podobně v rumunském Banátu naši historici a dokumentaristé detailně zmapovali několik ryze českých osad, jejichž vznik se datuje už od 20. let 19. století. Mnohem méně je toho však známo o krajanech v Bosně a Hercegovině. Pojďme tedy dnes naskočit na vlak pádící skrz nádhernou divokou přírodu do země obývané odvážnými horaly a obtěžkané komplikovanými dějinami, plnými výbušného střetávání křesťanství, pravoslaví a islámu.
Česká menšina se v Bosně poprvé ocitla po roce 1878, a to jednak emigrací přímo z českých zemí, jednak příchodem z Volyně. V srpnu toho roku totiž Rakousko-Uhersko dokončilo okupaci této odbojné oblasti, což s sebou přineslo množství pracovních příležitostí. Příslušníci mnoha ostatních národů habsburské monarchie sem zamířili, nejprve do měst, posléze na venkov, a Češi patřili v tomto ohledu k nejaktivnějším. Fárali v uhelných dolech poblíž Banka Luky, do měst přinášeli četné výdobytky moderní civilizace, zaujímali klíčové pozice ve státní správě, školství, působili jako lékaři, hudebníci, vojáci, a především jako prosperující obchodníci, živnostníci a řemeslníci.
Roku 1890 začala kolonizační akce k získání nových osadníků. Akce měla ohlas až na Volyní, odkud se začali stěhovat Češi do okresů Prnjavor a Derventa, kde se usadili v obcích Nová Ves, Mačino Brdo, Matica a Detlački Lug. Hojně docházelo ke smíšeným manželstvím, zejména však s chorvatskými katolíky. Rozpad monarchie opět vedl k proměnám etnického složení Bosny a Hercegoviny a podle sčítání obyvatel v roce 1921 se k českému původu hlásilo téměř 6 000 lidí. Venkovské obyvatelstvo o návratu do staré vlasti vesměs neuvažovalo a rovněž krajané ve městech rozvíjeli všemožné kulturní a společenské aktivity. Pořádaly se koncerty, výstavy, divadelní vystoupení, pěvecké a recitační večery, taneční zábavy, dětské besídky a oslavy Nového roku a v neposlední řadě i oslavy narozenin prezidenta Masaryka. Krajané zakládali dechovkové a pěvecké soubory, knihovny s čítárnami a další podniky. Nelze opomenout ani spolkový život. Pobočky českého spolku Beseda se ustavily celkem na jedenácti místech. Už od roku 1902 například v Sarajevu obývaném 1 500 Čechy existoval Sokol, který se vyvinul z původního klubu velocipedistů.
Sarajevská radnice nese rukopis českých architektů. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Je namístě, abychom zmínili několik významných jmen. V první řadě to jsou čeští architekti, kteří vetkli charakter mnoha budovám a veřejným prostranstvím. Na podobě nejkrásnější stavby Sarajeva, radnice na břehu řeky Miljacky, postavené v tzv. pseudomaurském stylu na přelomu 19. a 20. století, se podepsali Karel Pařík (1857-1942) a Alexandr Vítek (1852-1894). Druhý jmenovaný ale skončil tragicky. Prý kvůli nespokojenosti se finální podobou stavby si v roce 1894 vzal život. Ještě předtím však zachránil jinou ikonickou památku města. Historická dřevěná fontána Sebilj s mramorovým schodovitým podstavcem z roku 1753 o století později shořela, Vítek ji dokázal vdechnout druhý život a rekonstruovat dle vzoru istanbulských fontán. Dodnes se před ní fotí davy turistů. Budovu banky Slavia měl na svědomí otec moderní české architektury Jan Kotěra (1871-1923). Josef Pospíšil (1868-1918) projektoval klasicistní hudební pavilon a zanechal otisk v urbanistickém plánu celého Sarajeva. Gymnázium v Mostaru bylo pro změnu dílem Františka Blažka (1863-1944). Rovněž prestižním úkolem připravit bosenský pavilon na světovou výstavu v Paříži v roce 1900 byl pověřen Čech, Karel Pánek (1860 -?). Za rekordmana však můžeme považovat Paříka (používal spíše posrbštěnou verzi jména: Karol Paržik), který se podepsal pod podobu katedrály, muzea, vězení, soukromých rezidencí honorace nebo islámské soudní školy.
Z ostatních oborů se sluší připomenout dirigenta a hudebního skladatele Jaroslava Plecitého (1901-1961), který předtím působil na mnoha místech Jugoslávie. Ve slovinském Mariboru třeba stál za vznikem operní scény. Od roku 1931 byl ale spjat s Banja Lukou, kde dirigoval divadelní orchestr, vyučoval na hudební škole a sbíral lidové písně z okolí. Jedna z ulic v centru města nese jeho jméno. Fotograf František Topič (1857-1938) byl prvním správcem bosenského národního muzea. Kameraman, režisér a scénárista Jan Beran (1927-1993) se proslavil v televizní a filmové tvorbě. Zakládal sarajevské televizní studio, natočil tři stovky dokumentárních pořadů a byl autorem desítek rozhlasových her. Básník a novinář Jaroslav Koleška (1923-1990) se zasloužil o překlady děl českých autorů a jejich uvedení na bosenský knižní trh.
Je známo, že jedny z nejtemnějších chvil pro celý Balkánský poloostrov nastaly s propuknutím druhé světové války. Po okupaci Jugoslávie v roce 1941 sdíleli bosenští Češi osudy svých chorvatských soukmenovců, neboť Bosna a Hercegovina byla připojena k tzv. Nezávislému státu Chorvatsko. Činnost spolků byla zastavena, někteří krajané skončili v žalářích a koncentračních táborech, jiní se připojili k partyzánské brigádě Jana Žižky, kterou ustavili Češi ze Slavonie. Jedna z ryze českých obcí, Nová Ves na břehu řeky Sávy, 22. srpna 1944 zažila krvavé řádění srbských četniků, kteří ve stodole upálili deset dívek a žen. Poté, co válečné strádání skončilo, se mnoho lidí rozhodlo k reemigrace do Československa a český živel v některých obcích zcela zanikl, jinde spolky komplikovaně obnovily činnost. Roku 1951 v Sarajevu vznikl Svaz Čechů a Slováků Bosny a Hercegoviny, který měl zastřešovat celou krajanskou komunitu, jež se mezitím snížila na necelé 2 000 lidí. Zhoršení vztahů mezi Titovou Jugoslávií a zeměmi východního bloku, včetně stalinistického Československa, způsobilo úřední tlak na národnostní menšiny a postupující asimilaci. Přesto byl v Mačině Brdu roku 1950 otevřen Národní dům, kde fungoval folklorní soubor. Jinde spolky nadále skomíraly. Tato neutěšená situace přetrvala až do konce 90. let. Rozpad Jugoslávie a občanská válka, spojená s masakry na etnickém základě, zbrzdila jakékoliv snahy o obnovu spolkového života. Mnoho lidí navíc uprchlo do sousedního Chorvatska. Teprve když se válečný prach usadil, nastala jistá renesance sítě spolků Beseda, které se opět s chutí vrhly do výuky češtiny, rozvoje folklorních tradic, začaly i vydávat časopisy.
Nácvik českých písní v Banja Luce. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly
Dnes jsou krajané aktivní pochopitelně v Sarajevu a dále ve městech Tuzla, Zenica, Prijedor a Banja Luka, metropoli Republiky srbské v rámci Bosny a Hercegoviny, které jsem měl možnost před nedávnem osobně navštívit. „Česká Beseda - Sdružení Čechů města Banja Luka“ (Udruženje Čeha grada Banja Luka) vzniklo před dvaceti lety. Jeho dlouholetým předsedou byl Vladimír Bláha, již zesnulý, který zdejší bohatou krajanskou historii zpracoval knižně a v roce 2012 převzal od ministerstva zahraničí cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Zastihl jsem krajany při nácviku českých lidových písní. Když jsem bral za kliku, neslo se zrovna pozdním odpolednem „Ach synku, synku…“ Nemají sice vlastní klubovnu, ale pravidelně se scházejí v prostorách Domu národností na ulici Cara Lazara a co měsíc vydávají časopis „Banjalučtí krajané“ (Banjalučki krajani). Je uspokojivé vidět, že český původ a vřelý vztah k našim tradicím a kultuře představuje multigenerační záležitost, že krajané mají Českou republiku opravdu rádi a mnoho z nich u nás dokonce studuje nebo pracuje. Jen mezi řádky si občas postesknou, že úřady v Praze se o ně příliš nezajímají. Určitě máme v postoji k nim co zlepšovat.
A Vám, vážení čtenáři, přeji klidné Vánoce a na shledanou v roce 2025.
