Čas plynul, my se každý rok před zimou vracely do Prahy. Na vesnici se nám líbilo, našim kočkám taky, tak jsme si řekly, že v roce 2006 zkusíme zde zůstat i v zimě. Kočky byly zdravé, spokojené a šťastné. Ani nás nenapadlo, že by některá mohla onemocnět. Stále to byly ty naše mazlivé kočičky.
Nemoci se bohužel nevyhýbají ani domácím mazlíčkům. Když jsme vzaly Sabinku do náruče, její mňoukání jako by bylo jiné, Našly jsme jí na bříšku bouli, lékařka objevila zhoubný nádor, odmítla ji operovat, že je stará, bylo jí 10 let. S tím jsme nemohly souhlasit, s lékařkou jsme se dohodly, že ji prohlídne a bude-li předoperační vyšetření příznivé, operace se uskuteční. Sabinka měla v pořádku i cholesterol, tak mohla operaci postoupit. Po operaci dostala léky, sháněly jsme pro ni ty nejlepší konzervy, dostala nejkvalitnější granule a my doufaly, že bude žít. Lékařka trvala na tom, že jí zbývá sotva půl roku, déle prý žít nebude. Na vesnici veterinář jí dával jednou měsíce vitamínové injekce, aby se vzchopila.
V tomto napětí a strachu o Sabinku jsme slyšely občas přes den a večer stále slabounké vytí. Zpočátku jsme nevěděly, co to je. Začaly jsme pátrat, odkud to jde. Dozvěděly jsme se, že vedle nás sousedka pár dní před Štědrým dnem nechala štěňátko v kotcích samotné a odešla strávit vánoce k synovi. U něj si ještě zlomila nohu a vrátit se domů nemohla. Když ji lidé z vesnice oznamovali, že tam její pes vyje, prohlásila, že je to jen pes.
To ale nepočítala s námi. Přelezla jsem plot, kotec otevřela, štěně pustila, tenkrát jsme ještě nevěděly, že je to 10.měsíční štěňátko. Její syn přijížděl jednou za den pejska nakrmit suchými kůrkami, co sama bez zubů neukousla a za chvíli odjel. Počkala jsem si na něj a křičela, že je to týrání psa. Nebral mi na vědomí.
To neměl dělat. Kamarádka mi půjčila řemínek a my dvě jsme se začaly s Adélkou, jak jsme štěně pojmenovaly, se procházet po vesnici. Daly jsme jí jídlo, byla strašně hubená, vykoupaly jsme jí, kotec měl rozměry metr x metr. Kotec byl nevyčištěný, nemohla se v něm ani hnout, natož vykonat potřebu, takže lejna byly všude, i v její misce. Ráno byla prochladlá, třely jsme jí tělíčko, dávaly svůj kabát na ní, aby se zahřála. Vyčistily kotec. Adélka nás každé ráno čekala, přešťastná. To trvalo celé tři měsíce.
Od lidí jsme se dozvěděly, že se má sousedka vrátit. Vesnice se rozdělila na dvě skupiny. Jedni, co nám fandili a Adélce přály lepší domov a druzí, co tvrdili, že je to jen pes. Jak si můžeme dovolit vzít cizího psa, dokonce jedna vesničanka začala prohlašovat, že krademe psy. Ale my se nedaly. Adélku jsme se rozhodly nevrátit. Jednou nás napadl syn, u kterého ty tři měsíce byla, podruhé její druhý syn.
Otevřel vrátka naší zahrady a volně pobíhající Adélku sebral. Já si pro Adélku přišla a vzala ji zpátky. Podruhé si přišla pro Adélku sama majitelka a znovu odvedla. Stála jsem za plotem a koukala střídavě na psa a na sousedku. Jak to proboha skončí, to nám ji budou do nekonečna brát? Adélka pochopila, že se ocitla sama bez nás a začala žalostně výt. Ten malý roční pejsek tak srdceryvně vyl, že jsem se bála, že ji pukne srdce. Musela výt opravdu zoufale nešťastně, neboť sousedka vzala Adélku do náruče a přes plot mi ji podala a já se vracela s ní do chaloupky. Od té doby Adélka s námi zůstala, poznávala, co za svůj první rok zameškala. Procházky v lese, skotačení po louce, dovádění s námi. Veterinář, co dával vitamínové injekce naší kočičce Sabince prohlásil, že to bude její konec příchod psa. To se zmýlil. Stali se z nich velcí kamarádi. Po pěti letech jsme si vzaly dalšího pejska, ale to byly všechny tři kočičky v kočičím nebíčku.
Předpověď doktorky se naštěstí nevyplnila. Sabinka žila ještě 4 roky, zemřela ve 14.letech, Myšák zemřel, když mu bylo 15 let a Vikině bylo 18 let. Adélka zemřela minulý rok 7.7.2023, bylo jí 17 roků a 7 měsíců.
A co jsem těmito články chtěla říci? Dávno jsem se smířila, že jsou lidé, co budou ubližovat zvířatům, i když je to pro mne nepochopitelné a taky, že se vždycky najdou ti, co jim budou pomáhat a milovat je, což chápu.
Na závěr vám napíši báseň od Emily Dickinson. Líp bych to nevyjádřila.
Smysl života:
Když jediné srdce v žalu zachráním, nebudu nadarmo žít,
když jedinému životu ulehčím či pro jednu bolest najdu klid,
jediné vysílené července pomohu v hnízdo se navrátit, nebudu nadarmo žít.
.
