Na jednu sebevraždu ženy připadají v průměru tři sebevraždy mužů. V některých letech dokonce muži tvoří až osmdesát procent případů, kdy si někdo sáhl na život. Převažují mezi nimi pánové vyššího věku. Mnohdy se jedná o úkaz, který psychologové nazývají bilanční sebevražda. Muž se rozhodne odejít ze světa prostě kvůli pocitu, že on už světu nemá co nabídnout a svět jemu také ne. Jde o případy, kdy člověk neodchází v reakci na nějakou krizi, z náhlého zoufalství. Spíše je příčinou pocit, že vše hezké zažil a život už nikdy nebude tak dobrý jako dřív.
„Někdy jsou potíže starších lidí bagatelizovány s tím, že prostě pocit osamělosti a ztráty smyslu života patří ke stáří. Senioři se tak mnohdy na odbornou pomoc obrací pozdě nebo vůbec. Nejsou zvyklí si o ni říkat,“ uvedla psycholožka Klára Gramppová.
Nic pěkného mě už v životě nečeká. Jsem k ničemu. Jsem starý chlap, jehož názory už nikoho nezajímají a když se ozvu, jsem akorát tak pro smích.
Tyto pocity nejsou u mužů výjimečné. Atmosféra ve společnosti je nyní taková, že ve vedoucí pozici jsou jasně ženy. Žijeme v době matriarchátu a tak starší muži mají pocit, že svět, který znali, se změnil k nepoznání. Někteří nevědí, jak se v něm chovat, cítí se být opomíjeni, nové trendy nechápou, nelíbí se jim. To, co znali a považovali za normální, je nyní často považováno za nevhodné, za závadné.
„Shodli jsme se s kamarády, že bychom nyní nechtěli být mladí. Jasně, že bychom chtěli mít fyzickou a duševní sílu jako kdysi, ale když vidíme mladé holky, které nosí zásadně velké bundy a plandavé kalhoty, je nám z toho smutno. Mně se líbí děvčata v šatech. Nepovažuji nic špatného na tom, když se za nějakou ženou otočím, řeknu nějakou lichotku. Což je nyní považováno za obtěžování. Vím, že žádná mladá generace nikdy nechtěla poslouchat tu starší, ale přesto mám dojem, že nyní je vše, co my považujeme za normální, označováno za špatné a nikdo nám starším nenaslouchá. Když řeknete, že z našeho pohledu něco bylo kdysi lepší, hned dostanete nálepku protivného starého dědka, možná i zapšklého komunisty,“ vypráví jednasedmdesátiletý Petr. Jeho kamarád před dvěma lety ukončil svůj život. „Šokovalo nás to, ale pak jsem to pochopil. Byl léta rozvedený, pak mu nevyšel jeden vztah, přišel o práci. Když odešel do penze, neměl koníčky a rodinu jako já, nýbrž pořád jen seděl na mobilu, zapojoval se na internetu do nesmyslných diskusí, byl nabručený. Tím pádem neměl kamarády, protože pořád jen mluvil o tom, že ženské jsou špatné, mladí jsou k ničemu a tak. Já jsem se mu taky začal vyhýbat,“ říká.
Psychologové vysvětlují takové případy tím, že muži se na rozdíl od žen se svými trápeními a pochybnostmi nesvěřují. A to ani odborníkům, ani kamarádům. Nikdo tudíž mnohdy neví, že se trápí, že se cítí být k ničemu a jejich okolí je pak šokované, když zjistí, že si ze zoufalství sáhli na život.
„Někteří lidé dokážou velmi dobře skrývat, že uvažují o sebevraždě. Mnohdy tak, že ani jejich nejbližší nic nepoznají. Často jde o osoby, které jsou uzavřené, i když tak navenek nepůsobí. Ale oni se se svým vnitřním životem nesvěřují,“ míní psycholog Jan Kulhánek. Klára Gramppová, která pracuje na lince seniorů společnosti Elpida, říká, že se setkává s telefonáty seniorů, kteří jsou často velmi zoufalí, bezradní. „Mnohdy vyjadřují skepsi a obavy z dlouhověkosti. Více než polovina hovorů se týká osamělosti, lidem chybí vztahy, cítí se být opuštění, nepochopení. Jenže právě vztahy jsou pro mentální zdraví zásadní. Stejně tak schopnost umět si říct o pomoc, když mi není dobře a schopnost sdílet to, co nás trápí. Člověk, který nesdílí, je ohrožený,“ říká.
Jenže právě v tom je problém starších mužů. Ženy jsou zvyklé od mládí klábosit s kamarádkami, svěřovat se, předávat si rady, poznatky. Někdy to vzbuzuje posměch, nicméně psychologové se shodují, že takový pěkný večer s chápavými a sdílnými kamarádkami je prospěšný. Mladí muži jsou nyní vychováváni k tomu, že sdílení je normální a fajn a velmi často se v tomto směru chovají jako ženy. Jenže pak nám tady zůstává kategorie takzvaně klasických mužů. Chlapíků, kteří celý život slýchali, že správný muž nikdy nefňuká, neskuhrá, všechno zvládne a za každých okolností se musí chovat jako silný chlap. A když se pak dostanou do situace, kdy se jako silní chlapi vůbec necítí, nevědí, jak s tím naložit. Mají pocit, že selhávají, že jsou k ničemu. Ale za žádnou cenu by to nedali najevo, takže se trápí o to víc.
Zkrátka, být stárnoucím mužem nyní není nic jednoduchého. Jde o náročnou cestu, na které obstojí jen mimořádně sebejistí, vyrovnaní jedinci, kteří se nenechají rozhodit tím, že svět je hodně jiný než ten, který se jim líbil. Ti, kteří sice bilancují, ale ne tak, že to zabalí.
