Netušila jsem, že se jedná o Uherčice, které se nacházejí v nejzápadnější části okresu Znojmo, na hranici s Rakouskem. Bylo to pro mě o to větší překvapení, že jsem celé dětství až do dospělosti jezdila na Znojemsko každé prázdniny k rodině.
Vedle „královského města Znojma“, jak říkával můj děda Jan, jsem znala Vranovskou přehradu, Vranovský zámek, hrad Bítov, zříceninu hradu Cornštejna a celou řadu dalších míst, kterými za desítky let prošla rodina mé maminky. Avšak díky železné oponě byl Vranovský zámek poslední volně přístupný objekt u hranice s Rakouskem. Hned vedle vstupu do zámku trůnila u silnice cedule s nápisem: POZOR HRANIČNÍ PÁSMO, VSTUP JEN NA POVOLENÍ. Uměle vytvořený konec světa.
V roce 1990 jsme poprvé „nakoukli“ do Rakouska. Sledovali s nadšením vznik národního parku Podyjí – Thayatal, objevovali nádherná přírodní zákoutí i celou řadu hradů a zámků po obou březích řeky. Uherčice nám však dlouho unikaly.
Vloni na podzim jsme si naplánovali návštěvu Znojma i výlet na tento zámek. Tentokrát nás nad Vranovem nečekala zlověstná cedule a pokračovali jsme lesnatou relativně málo obydlenou krajinou k cíli.
První dojem ze zámku byl smíšený. Vedle opravených partií, například vstupního nádvoří s arkádami, nás čekaly oprýskané venkovní stěny a polorozpadlé schodiště na nádvoří druhém. Vstupu na první nádvoří léta vévodila věž, která se bohužel v roce 1971 zřítila jako důsledek „péče“ o tuto památku před rokem 1989. Další ranou osudu byl výbuch kotle v přilehlém lihovaru.
V roce 1995 bylo rozhodnuto svěřit objekt do péče Národního památkového ústavu. Začaly mnoho let trvající opravy a zámek byl roku 2002 vyhlášen národní kulturní památkou 1. kategorie.
Při loňské návštěvě jsme měli možnost shlédnout zrenovované interiéry z období renesance. Vyrazilo nám to dech, Jednoduše nádhera. Prohlídka končila pozváním paní průvodkyně, abychom v roce 2024 přijeli znovu, protože budou dokončeny a představeny veřejnosti prostory z období baroka.
Rok se s rokem sešel a 28. října jsme dorazili podruhé. Opět jsme procházeli renesančním okruhem ale již doplněným o barokní interiéry s bohatými štukami. Připadala jsem si v nich jako v cukrové vatě. Všude převládala růžová a světle zelená.
V období, kdy sídlila na zámku ČS armáda, byly štuky odstraněny a uloženy ve sklepení. Nezachovaly se všechny, ale bylo na čem „stavět“. Zázrak!
Památka, které hrozila demolice, zvolna vstává z popela. Je za tím obrovské úsilí i finanční náklady jdoucí do stovek milionů. Držím paní kastelánce i všem zúčastněným palce, aby své snažení dotáhli do vítězného konce.
P.S. A, abych nezapomněla, vedle zámku doporučuji navštívit i výbornou restauraci v těsném sousedství!
