"Chci zvířátko," prosil Matěj maminku.
"Já chci k narozeninám nějaké zvířátko!" opakoval hlasitěji. Maminka si tiše povzdechla a otočila se.
"Matýsku, každé zvířátko znamená starosti a práci. My s tatínkem nemáme tolik času, abychom se mu věnovali, a ty jsi ještě malý kluk!"
Matýsek maminku ani nenechal domluvit a skočil jí do řeči.
"Vůbec nejsem už malý, zítra mám narozeniny, bude mi pět! A o zvířátko bych se staral. Maminko, já bych moc chtěl pejska! Nebo kočičku!"
"Ne, Matěji," zavrtěla maminka rázně hlavou. "Prostě žádné zvířátko mít nebudeš!"
Pak se sklonila ke zklamanému synkovi a pohladila ho jemně po vlasech.
"Možná až budeš větší, pak se domluvíme!"
Příští den se na stole objevil velký narozeninový dort s pětii svíčkami, stavebnice, knížka, dětský dron se snadným ovládáním. A také ještě jedna velká krabice, zabalená v dárkovém papíře. K ní se Matýsek vrhl první.
"Do takové krabice se vejde malý pejsek! Nebo koťátko," napadlo ho a vší silou trhal obalový papír. Pak krabici otevřel, nahlédl do ní - a málem se rozplakal. V krabici byly uloženy brusle.
"Tobě se ty brusle nelíbí?" zeptal se udiveně tatínek. "Přece jsme si slíbili, že budeme chodit na stadion, chtěl ses naučit hrát hokej."
"Líbí," hlesl smutně Matěj. Což o to, opravdu se s tatínkem bavili o bruslení¨. A také o tom, že jakmile mu to bruslení půjde, přihlásí se do hokejové přípravky. Protože do ní chodí jeho kamarád Daník a moc se mu tam líbí. Jenže Daník má i pejska! A to bydlí jen v obyčejném paneláku, ne jako Matýsek s maminkou a tatínkem v domku se zahradou! Tak moc se zaradoval, když dnes uviděl tu velkou krabici. A ony tam byly jen ty brusle!
V tom se ozval domovní zvonek. Daník se svou maminkou mu přišli popřát k narozeninám.
"Dostal's brusle?" zaradoval se kamarád, když si prohlížel jeho dárky. "Kdy se začneš učit bruslit? Já o tobě řeknu trenérovi. A včera jsem dal na tréninku dva góly!"
Kluci se zapovídali. Pak snědli dort, stavěli z nové stavebnice a Matýsek na zvířátko pozapomněl.
"Budu moc rád, budeme chodit na hokej spolu," těšil se Daník u dveří při odchodu. Za plotem sousedního domu se někdo zasmál. Stála tam sousedka, oba kluci jí říkali teta Dáša.
"Všechno nejlepší k narozeninám," zavolala na Matýska a hned dodala. "Zítra chodí Mikuláš s andělem. A s nimi i čert. Zlobivé děti si odnáší v pytli. Nebudeš se bát, Matýsku?"
"Náš Matýsek je hodný kluk," okamžitě se ozval tatínek a položil klukovi ruku na rameno. "Nestrašte mi ho, Dášo!"
Teta Dáša se opět zasmála. Zamávala rukou na rozloučenou, otočila se a zašla do svého domu.
Po večeři maminka Matýska uložila do postele a tatínek mu přečetl pohádku o mašinkách. Pak se sklonil nad postýlkou, aby mohl dát synkovi pusu na dobrou noc.
"Tatínku," ozval se tiše Matýsek. "Neodnese mne čert?"
"Neodnese," řekl přesvědčivě tatínek a pohladil ho po vlasech. "Za prvé ty jsi hodný kluk a já ani maminka tě nikomu nedáme. A za druhé - čerti nejsou, Matýsku. Jsou to všechno jen převlečení lidé, víš? Teta Dáša si jen dělala legraci!"
Pak dal Matýskovi pusu a pořádně ho přikryl. Uklidněný kluk se zakutal pod deku, zavřel oči a okamžitě usnul. Už se čerta nebál. Ví přece, že tatínek nikdy nelže. Tatínek ani maminka ho nikomu nedají.
--------------------------------------
Na tmavé obloze svítí hvězdy a nad vrcholky smrků v lese vychází kulatý měsíc. Les začíná kousek za zahradou domu, ve kterém bydlí Matýsek s tatínkem a maminkou.
Matýsek spí. Pak se najednou prudce posadí a rozhlíží se kolem. Kde to je? Co to bylo?
Překvapilo ho, že není ve svém pokojíčku, ale na louce a sám. Udiveně se rozhlíží a hledá maminku nebo tatínka? Kde jsou? Proč ho tu nechali samotného? Je noc, svítí měsíc a větve křoví poblíž vrhají ostré stíny.
Najednou něco poblíž zašramotilo. Klučík se otočil za zvukem. Něco tam stojí, ale nepoznal, co to je. Udělal dva krůčky a zvědavě natáhl krk. Co to je?
Malý stín se špičatými oušky mrskl ocáskem a zasvítil do tmy očima.
"Čert, to je čert!" lekl se Matýsek. Ale než stačil vykřiknout, stín udělal také pár krůčků a zamňoukal.
"To je kočička! Malá kočička!" zasmál se úlevou kluk.
"Nejsem žádná kočička," urazilo se zvířátko. "Já jsem kluk! Kocour!"
"Nejsi kocour," smál se kluk, "jsi ještě kocourek!"
"Já vyrostu!" zvedlo pyšně kotě ocásek a protáhlo se. "Ty ses mne bál?"
"Myslel jsem, že jsi čert, "přiznal se potichu Mates.
"Čerti přece nejsou, tatínek ti to povídal," zasmál se kocourek, a hned dodal: "Pojď si hrát! Třeba na honěnou. Chytáš!"
A rozběhl se do tmy. Mates za ním. Kocourek byl maličký, ale rychlý. Udělal pár kliček a schoval ze za suchý trs trávy. Pak na kluka udělal "baf!". Jenže při tom ho pod nosem polechtalo suché stéblo trávy a hlasitě kýchl.
"Mám tě," zavýskl Matýsek, zvedl kotě do náruče a chvíli si je prohlížel. Bylo celé černé, jen na prsou mělo malé bílé srdíčko.
"Jsi opravdu jako čert!" zasmál se. "Celý černý! Jenom tady vpředu máš bílé srdíčko! Jo, a ještě máš na této nožičce ponožku. Kdo ti ji pere, čertíku?"
Kotě prsklo a už mu chtělo něco odseknout, když v tom oba najednou něco uslyšeli. Nocí se rozneslo praskání větviček a tiché vzlykání.
"Co to je?" zašeptal Matýsek. "Čert?"
"Co máš pořád s těmi čerty!" podivilo se pro změnu kotě. "Čerti nejsou, jenom v pohádkách! Pojď, podíváme se, kdo to je. Třeba se někomu něco stalo!"
Vyklouzlo klukovi z náruče, seskočilo na louku a potichu černou nocí ťapalo ke keřům.
Matýsek se pomalu šoural za ním. Přeje jen se trochu se bál, ale nechtěl to před tím chlupatým mrňousem dát najevo.
Kocourek zatím doťapal ke keřům a zavolal: "Haló, je tam někdo?"
V keřích někdo jednou tiše fňukl, ale praskání větviček utichlo.
"Tak kdo je tam?" zeptal se znovu kocourek. "Potřebuješ nějak pomoc?"
"Já jsem se tu zamotala. Já se tě bojím!"
"Mě se bojíš?" podivil se kocourek. "Kdo jsi? Mě se neboj, já jsem jenom kočičí kluk."
"Kočičí kluk? Ty jsi ještě kotě? Jak mi chceš pomoci?" zeptal se hlásek smutně. "Jsem o tolik větší. Byly jsme tady na louce se sestřičkami srnkami na večeři. A při tom jsme uslyšely někde blízko štěkat psa. My jsme se tak moc polekaly! Všechny jsme utíkaly pryč. Jenže já jsem přehlédla tady v křoví tuto velkou díru. Skočila jsem rovnou do ní, spadla a ještě zamotala do ostružiní. Nemůžu vůbec vstát, a bolí to, kocourku!"
A srnka opět tiše vzlykla. Matýsek se zastyděl.
"Já jsem velký, já ti pomůžu," ozval se. Srnka ve tmě polekaně vypískla a zmlkla.
"Tak se neboj," domlouval jí kocourek. "To je jenom kluk Matýsek. Matýsku, pojď za mnou. My kočky ve tmě vidíme, pomůžeme srnce oba."
Srnka ležela zamotaná do ostružiní hned za prvním trnkovým keřem. Matýsek si přes prsty přetáhl dlouhé rukávy, aby ho ostružiní moc nepíchalo, a kocourek radil, za který ten šlahoun potáhnout nebo ho odhodit. Za chvíli byla srnka volná. Ještě jí pomohli vstát a vyvedli ji z křoví na louku. Srnka do nich mírně strčila hlavičkou a řekla.
"Děkuji vám moc, že jste mne tam nenechali."
Pak se otočila a skokem zmizela ve tmě.
Matýsek se za ní chvíli díval, pak se mu otevřela pusa a kluk zívl.
"Už chci také domů. Chce se mi spát. Zítra přijdeš? Budeme si zase hrát?"
"Přijdu," odpověděl kocourek. "Jenom nevím kdy. Já se ti ozvu!"
....................................................
"Matýsku, vstávej! Už je ráno," slyšel Mates maminčin hlas a otevřel oči. Maminka stále vedle jeho postele a smála se.
"Tobě se dnes nějak nechce vstávat."
Matýsek vyskočil z postele a chytil ji kolem krku. "Maminko, já jsem dnes měl takový hezký sen!"
Vyprávěl ho mamince, tatínkovi i babičce. Zmlkl až po obědě. Má přijít Mikuláš! A bude mít sebou anděly a také čerty! Ještě že je dnes neděle a tatínek ani maminka nemuseli do práce. Tatínek přece říkal, že ho nikomu nedá. A maminka s babičkou by ho určitě také bránily. Ale teta Dáša... a loni ... Loni přišel Mikuláš hodně brzy, tatínek s maminkou byli v práci a on byl s babičkou doma sám. Mikuláš zazvonil, za ním stál anděl a za andělem čert. Všichni tři se na na Matěje usmívali. Řekl jim básničku a dostal balíček. Mikuláš ho ještě pohladil po hlavě, anděl už seskákal po schodech a šel k brance, čert mu zamával a také odcházel. Jenže pak mu kluci ve školce povídali, jak je čert doma vyplácel, prý neposlouchali.
A tak má Matýsek teď trochu strach. Protože ví, že občas taky trochu zlobí. Zrovna nedávno se popral ve školce s Tomášem kvůli stavebnici. A včera při snídani vylil kakao. Tomášovi se pak musel omluvit a podat mu ruku. A kakao maminka utřela a pak mu dala nové. A řekla mu, že se to někdy stane, jen aby si příště dával větší pozor. Tak teď vlastně neví. Je zlobivý kluk nebo ne?
Konečně zazvonil zvonek, a babička na něj zavolala. Šel pomaličku, jen tak co noha nohu mine. Ani nezvedl hlavu, na vyzvání zadrmolil básničku, a tak jako loni dostal balíček. Pak teprve se po očku podíval výš. A zahlédl, jak Mikulášovi cuká vousatá brada, anděl se jen usmíval, a čert - jémine, má sice hodně černou tvář a velikánské rohy, ale brýle má úplně stejné jako strejda od tety Dáši! Mikuláš se začal loučit, ale Matýsek, zaujatý čertovskými brýlemi si toho skoro nevšiml. Dokonce se přestal i bát. Čert na něj mrkl jedním okem, otočil se - a zakopl.
"Jé," užasl Mates, má stejné brýle, mrká jak strejda a má i stejné boty jako strejda! Tatínek říkal, že čerti jsou jen převlečení lidé!"
Zatřepal rukou a zavolal: "Ahoj, strejdo čerte!"
Čert, Mikuláš s andělem i rodiče s babičkou se všichni najednou rozesmáli. Táta ho ještě pochvalně pleskl po rameni.
"Copak ten náš kluk, to není žádný strašpytel!"
Nesoutěžní!
