Po ránu mrzlo a mrholilo, bylo vážně moc nehezky, ale kolem poledne už chvílema svítilo sluníčko. Přes den jsem trochu poklidila, uvařila a večer jsem si zadělala těsto na vánočky a protože kachláky už od včerejška začaly lehce vychládat, začala mi být zima. A jelikož dědeček se k tomu, aby zatopil, vůbec neměl, šla jsem zatopit já. Naštípala jsem si na zledovatělém špalku třísky, ovšem nejdřív jsem z něj teda musela odervat přimrzlou sekeru...
Kamnům se nějak nechtělo hořet, kouřily a dědeček hulákal, že se dusí, že ani zatopit neumím a kdoví co ještě. Na svoji obranu jsem řekla, že topím tím, co máme a v tom, co máme a jestli náhodou ty kamna nekouří proto, že se posledně předváděl před svým kamarádem, jak velká polena se do nich vejdou a fedroval jako blázen, takže se nadzvedly a zkroutily tály. Vždycky jsme přece dodržovali to, že v kachlákách se má topit, jak říkával jeden náš soused "jenom haťů haťů" a ne je nějak moc nakládat. Navíc ty tály nejsou originál litinové, ale jsou udělané z obráceného slzičkového plechu a když se rozpálí do červena, mají snahu se nejdřív nadzvednout a když vychladnou, tak jsou mezi nima mezery...
No to jsem si dovolila dost, to dědečka rozzuřilo k nepříčetnosti, dost hlasitě pronesl, že jsem paní chytrá, co si myslí, že ví všechno nejlíp, vstal a odešel spát. A kamna se kupodivu za chvilku normálně rozhořela. Já, když odešel, upekla dvě vánočky a když jsem nesla talíř nakrájené, ještě teplé vánočky vedle synovi, ptal se mě, co zas ten dědouch řval. Druhý den ráno jsem vstala brzo a přistihla dědečka, jak čistí kamna a trubky. Petr mi potom říkal, že prý ho dokonce viděl, jak ve stodole rovnal tály. Myslím, že to chtěl stihnout než vstanu, aby potom mohl machrovat s tím, že on ví, jak se správně topí, aby to nekouřilo...
No nekomentovala jsem to, hlavně že je doma teplo, ne? Občas mám dojem, že jsme už úplně světoví, je to u nás jako v těch blbejch americkejch detektivkách. Tam totiž mezi základní poučení patří to, že cokoli od teď řeknete, může být použito proti vám.
Celý den mrzlo, stromy byly ledovaté a auta taky jako "skleněná". Slepice snesly za ten den jen dvě vejce, no nedivím se jim, mrzne a ještě pořád ta tma... Když jsem je ten večer zavírala, uklouzl kohout Lojzík na namrzlém žebříčku a já se mu smála. Ale on má na nohách pořádné drápy a do kurníku se vydrápal. Slepice už tam seděly a já ještě poprosila Lojzu, jestli by si mezi nimi nemohl udělat pořádek, že se, potvory jedny, na bidýlku pošťuchujou a klobou kuře. Je to už kuře velké skoro jako koroptev a žádná ze skepic, ani jeho máma, už ho k sobě nechtějí pustit. No a kuře se chce, pochopitelně taky o někoho hřát a vyčítavě pípá. Ty ostatní se tisknou k sobě a kuře od sebe vyhání. Takže jsem měla k Lojzíkovi takovéhle večerní kázání, on se na mě podíval, jako že jasný, odklouzal do kurníku a já za ním zavřela okýnko.
Potom jim ještě chodím dovnitř popřát dobrou noc a přepočítat je, jestli jsou opravdu všechny a nevěřícně jsem zírala, že si kohout sedl na bidýlko vedle kuřete a né mezi svoje obdivovatelky. On mi snad rozumněl! Na rozdíl od dědečka, tam mám občas pocit, že mluvím čínsky...
