Potkala jsem pár andělů, co neměli křídla, ale měli srdce
Ilustrační foto: Freepik

Potkala jsem pár andělů, co neměli křídla, ale měli srdce

4. 1. 2025

Určitě jste taky nějaké potkali, jsou mezi námi a není dílem náhody, ale jejich schopností, že je potkáte v pravý čas. Dnes jsem si vzpomněla na jednoho z nich.

Když moje malá dcerka Terezka začala chodit do školy, psal se rok 1983. Bydleli jsme v centru Prahy kousek od Národního divadla, je tudíž logické, že spádově patřila do školy v tehdejší době temna jedné z nejlepších. Do jazykové školy v Ostrovní ulici. První stupeň měl budovu v ulici Josefské a do Ostrovní pak chodily ty děti, které udělaly na konci třetí třídy zkoušku a byly přijaty. Nejen děti z Josefské, ale z celé Prahy. Ty, které se nedostaly, musely přejít na jinou školu.

„Mami, já bych chtěla na jazykovku,“ oznámila jednoho krásného dne Terezka a vytáhla z aktovky přihlášku.

Jo, holčičko, říkala jsem si v duchu smutně, zkoušky dělat můžeš, ale stejně tě tam nevezmou.

Dnes je to těžké pochopit, proč by se šikovná a chytrá holčička se samými jedničkami nemohla dostat na jazykovku, ale tehdy to nebylo jen tak. Naší Terezce prostě chyběly body. Večer jsem jí vyplnila přihlášku, kde byly samé důležité body, jako je členství rodičů v partaji, původ, angažovanost a tak. Jako správný rodič bych ji měla na ty zkoušky připravovat, ale já jsem se na to prostě vykašlala, Doufala jsem, že je neudělá a nebude nám potom vyčítat, že to bylo kvůli nedostatku angažovanosti.

V den zkoušek přišla Terezka domů a hned ve dveřích radostně oznamovala, že to nebylo těžký, a že má určitě všechno dobře. Trhalo mi to srdce a moje tušení, že se stejně nedostane na vysněnou školu, se za týden potvrdilo. Důvod nepřijetí – nedostatek požadovaných bodů…

Terezka plakala a my jí jen těžko vysvětlovali, že to nevadí, a že v pondělí ji přihlásíme do školy na Uhelňáku.

V neděli kvečeru někdo zazvonil. Šla jsem otevřít a za dveřmi stála drobná paní.

„Dobrý den, já jsem Mališová a učím v Ostrovní francouzštinu,“ představila se paní, „jdu se zeptat, jestli jste už Terezku přihlásili na jinou školu.“

Pozvala jsem paní učitelku dál. Když jsem jí řekla, že se teprve chystáme zajít na Uhelňák, paní učitelka se rozzářila.

„Nikam Terezku nepřihlašujte. Bude chodit k nám na jazykovku.“

„Ale Terezku nepřijali, měla málo bodů,“ namítla jsem, ale paní učitelka mávla rukou.

„Zkoušky udělala výborně, ty body chyběly kvůli vám. A když můžou vzít děti, co zkoušky neudělaly, ale mají angažované rodiče, tak já vám povídám, že vaše Terezka v mé třídě bude.“

U kafe mi potom tahle skvělá paní učitelka vyprávěla, že se o to zasadila, aby mohla učit i takovou šikovnou holčičku, jako je Terezka, když musí učit pár dětí, co na studium na jazykovce nemají, zato mají rodiče s červenou knížkou a funkcemi.

A tak se stalo, že i v době komunistického marasmu se našla statečná učitelka se srdcem na pravém místě. Terezku učila celou základku francouzštinu a já se teprve po čase dozvěděla, že tahle paní učitelka byla původně vysokoškolskou profesorkou, a že měla zákaz učit na vysokých školách. Naštěstí bylo kvalitních francouzštinářů jako šafránu, tak mohla učit aspoň na základní jazykové škole. Byla to přísná učitelka, pro mě ovšem anděl bez křídel, ale s velkým srdcem.

 

 

 

 

Můj příběh rodina vzpomínky
Hodnocení:
(5.2 b. / 37 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Hana Polednová
Zuzko, moc hezký příběh se šťastným koncem. Ano, tak to bylo, my jsme jako rodiče také byli "nespolehliví". Syn vycházel základku a hlásil se s vyznamenáním na obor kuchař-čísník. Nedostal se a přiznám se, že jsem musela využít známosti na odvolání. Ve třídě byl premiant, plno dětí propadalo, ale nepropadlo a šlo se dál. Jsem šťastná, že jsem mu pomohla, toto povolání si vybral už v 6. třídě a vydrželo mu to. Kuchařinu dělá dodnes a miluje vaření v práci i doma.
Marie Novotná
To je opravdu milý příběh z té temné doby. Moc doufám, že se už nikdy nevrátí. A ano, byla nás tehdy chemiků veliká spousta :)
Jitka Caklová
:-) :-)Jste milá paní Škopánová, docela mi vaše vyjádření jde dohromady s jinými vašimi vyjádřeními, napříč tímto portálem. :-) :-)
Olga Škopánová
Pro paní Caklovou možná i to čtení, psaní a počítání bylo zbytečné, co s tím když i bez toho se dá žít a umřít stejně musíme všichni vzdělaní i nevzdělaní.
Jitka Caklová
Pane Čepelko ani se nedivím, ale mohu Vás ujistit, stačí mi, že jsem se naučila číst ,psát, dokonce i počítat, mám přiměřený majetek, využívám internet a mám řadu možností, kterými si umím obohatit život.
Jana Kollinová
Hezky napsaný příběh z dob, které jsme prožívali i s limitami nastavenými tehdejším režimem a každý se musel s realitou poprat dle svého přesvědčení, schopností a daných možností. Na článku oceňuji tematickou jednoznačnost bez zbytečných odklonů do širších politických úvah o tehdejším režimu. Líbí se mi i název článku.
Jitka Caklová
Zuzano 10:27, mě to mrzelo v mých začátcích na tomto portálu, když se tady kdekdo pyšnil titulem, nebo alespoň maturitou. Cítila jsem se být nulou, jen proto, že jsem neznala svoje hodnoty, potažmo neviděla svýma očima vše, co jsem v životě zvládla. K čemu by mi dnes byl v šuplíku diplom, kdybych si neuměla poradit s životem jako takovým. Než abych byla sociologem, nebo jiným .....................ologem, to si raději užívám důchodový věk se vším, co jsem pro něj vytvořila. To pokládám za velké štěstí. Na rozdíl od svého o rok staršího bratra, který se celý život vzdělával, se čtyřmi tituly do sedmdesáti let pracoval a před třemi lety zemřel.
Oldřich Čepelka
A Aleno a Vladislavo, úplně vám rozumím. Jitce 09:56 naopak vůbec ne. Člověk může žít v chudobě, pod kamenem, bez internetu, bez vzdělání apod. a být přitom spokojený. Ale mít přiměřený majetek, využívat internet, mít vzdělání - to vše otevířá doširoka další a další možnosti a obohacuje život. To přece víme.
Vladislava Dejmková
I já jsem měla problém při přijetí na vysokou školu. Bylo mi dovoleno studovat pouze obor matematicko-ekonomické výpočty, kam nikdo nechtěl. Bylo nás tam takových dokonce vic. Ale i toto rozhodnutí tehdejšich mocných nasměrovalo můj život takovým způsobem, že toho nelituji.
Oldřich Čepelka
Krásný příběh, Zuzano. Mně to připomnělo začátek normalizace. Studoval jsem na filozofické fakultě UK, umíte si představit, že jsme tam byli skoro všichni proti okupaci a proti novému režimu. Volali nás individuálně do místnosti, kde jsme měli podepsat, že souhlasíme s dočasným pobytem sovětských vojska. Já si to přečetl a jako mnozí další jsem položil tužku a odešel. Byl jsem mladý a hrdý. Postupně mi došlo, že mě vyloučí ze školy a kdo ví jaká další omezení a zákazy schytám. Ale čas plynul a v dalším studiu mi nikdo nebránil. Teprve o mnoho let později jsem se dozvěděl, že někdo z učitelů mě tam dodatečně podepsal. A já mu dodnes blahořečím, protože mi ten zfalšovaný podpis zachránil velmi zajímavý pozdější život. Ale nevím a už se určitě nedozvím, kdo to udělal.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 2. týden

Kam letos vycestovat - doopravdy, anebo jen virtuálně? Tématem kvízu tohoto týdne budou známé i méně známé turistické destinace z celého světa.