Ve čtvrtek ráno jsem vstala a jela s cukrovím pro kamarádku Lenku a sestru Evu do Prahy. Teda autem jenom do Litoměřic na autobus a tím pak do Letňan. Krabice s cukrovím jsem si dala do auta ještě v noci, hned jak jsem ho do nich narovnala.
A vše probíhalo podle plánu, auto mi krásně nastartovalo, po cestě mi pod něj ani neskončil žádný daněk nebo srnka a dokonce ani v autobuse po mě pan řidič nechtěl občanku, když jsem si kupovala seniorský lístek. No prostě nic nového, bába jede do Prahy s cukrovím jako každý rok.
U Lenky jsme si předaly dárky a hezky si popovídaly. Poobědvaly jsme vepřové se zelím a bramborovými noky a po poledni jsem odjela k Evě do Košíř. Tam to probíhalo podobně, jenom jíst už jsem vážně nic nechtěla a tak se to odehrávalo při odpolední kávě s vánočkou. Potom jsme se byly trochu projít vánoční Prahou a přes "Václavskej Václavák" jsme došly až k muzeu na metro.
Domů jsem z Letňan odjížděla v už v půl šesté. Jenomže teď, co nám ten autobus jezdí jako příměstská doprava, čeká snad čtvrt hodiny u Nové Vsi na autobusy od Kladna a Mělníka a do Litoměřic tím pádem dojede až chvilku před sedmou.
Došla jsem ještě pro rum Republiku a Jāgermeistra do Penny, chci to přibalit velkým klukům pod stromeček a chtěla jsem jet rovnou domů, jenomže mi to nedalo a cestou jsem se zajela podívat ke Kauflandu, jestli už prodávají kapry. A byli tam, takže jsem, stejně jako loni ještě koupila kapra, což ale nebylo úplně jednoduché, protože oba prodavači mi tvrdili, že mají jenom samé velké a mám prý si přijít pro menšího zítra ráno. No to snad ne! Ale nakonec mi tam jednoho do tří kilo našli. Platila jsem ho 330,- korun. No jo, když to jinak nejde... Zavolala jsem dědečkovi, aby napustil vanu a v půl osmé jsem už byla doma.
Ale jelikož byl čtvrtek, což je u nás návštěvní den jako v Semaforu, dřepěl v kuchyni dědečkův kamarád, měli puštěný Šlágr a tam já teda nemohla být, ani náhodou. Odešla jsem do postele a koukala na kouzelný fim Nebožtíci přejí lásce a po nich šel další díl Sedmé roty. A když jsem si už u toho po celodenním cestování unavená poklimbávala, odjel dědečkův kamarád domů a dědeček si šel taky lehnout. Ovšem ještě považoval za nutné na mě cestou do své postele plivnout jedovatou slinu, a tak otevřel dveře a vyštěkl na mě, že si jezdím rozdávat cukroví a kdybych tady byla, tak se z toho zblázním, protože "ten debil", tedy syn Petr, prý zatarasil autem celou cestu a lidi volali policajty. Takže sem přijeli ti, co mají na autě "Pomáhat a chránit", byla to akce, že koukala celá vesnice, což mimochodem je cca deset lidí, když teda náhodou jsou všichni doma a že by ho hrozně zajímalo, co bych u toho dělala já. A když to ze sebe vysypal a tím pádem se toho zbavil, v klidu odešel spát, ale já už měla po spaní... Strašila jsem až do tří a jelikož se mi v hlavě rojily ty nejčernější myšlenky a představy, co a jak se odehrálo a co bude následovat, tak když jsem zjistila, že žádné spaní nebude, šla jsem si sednout dolů ke kamnům do kuchyně a aspoň jsem si skoro dočetla knížku "Návrat domů" od Kate Mortonové, co jsem už začátkem měsíce měla vrátit do knihovny a já se k ní, pro samé vánoční přípravy nějak nemohla dostat. Půjčené jsem měla dvě knížky od stejné autorky, obě pěkně tlusté. Každá přes pětset stránek, takové knížky mám moc ráda, ale teď jsem na to vůbec neměla čas. Tu první, "Dům u jezera" jsem přečetla hned. A tu druhou jsem začala číst minulý pátek, když jsem se večer před tím nepohodla s dědečkem a nechtělo se mi od rána koukat v kuchyni na jeho nasupený obličej. Tak jsem tedy uraženě zůstala až do dvou odpoledne v posteli, ale to jsem si přečetla jenom asi prvních 150 stránek a ještě mi jich aspoň 350 zbývalo. A ty jsem tedy teď do těch tří skoro zvládla... Nechala jsem si na dočtení jenom konec, s rozuzlením příběhu, abych se na to mohla těšit a odešla do postele.
V pátek ráno jsem se Petra zeptala, co se to tady zase odehrálo za tragédii a on pravil, že on teda o ničem neví... Že mu sice přestalo jet auto nahoře u lesa, ale že místo na objetí tam bylo, pošta prý ho normálně objela, ale pak prý přijela nějaká hysterická ženská v mercedesu, troubila na něj a když si s tím nepomohla, tak holt volala policajty, že nemůže projet, protože je zatarasená veřejná komunikace. No a Petr mi to podal tak, že se vážně NIC nestalo, s policajtama, co přijeli už je kamarád a auto se jednomu z nich dokonce podařilo nastartovat a odcouval mu s ním ke koňské ohradě. A jelikož to je valníček DODGE, takové velikánské americké auto, co mu Petr měnil nabouraný nárazník a kapotu pro kamaráda Pavla, takže něco, co se u nás hned tak nevidí, tak prý byl ten chlapec vlastně rád, že se v takovém krásném autě aspoň svezl...
Odpoledne jsem ještě odvezla cukroví Ivě. Chtěla mi ho platit, ale já jí řekla, ať si to nechá a je ráda, že jsem si jí zařadila k naší Evě a Lence do kategorie těch, kterým cukroví k Vánocům dávám.
No ale ať snad už je radši po Vánocích...
I když Vánoce Nevánoce, stejně se pořád něco děje.
Zatím ale přeji všem hezké Vánoce, prožité v lásce a štěstí, se všemi svými blízkými, v klidu a tichém rozjímání.
