Bylo to loni v lednu, den před mými narozeninami, které jsem však slavit ani náhodou nechtěla. Jenom jsem si k nim koupila lístky do divadla.
V noci pršelo a všechno se pokrylo tlustou vrstvou ledu. Ještě po půlnoci jsem si radši došla vyndat z auta klíče a hlavně škrabku se smetáčkem, co jsem si posledně při nákupu "Na růžku" koupila. Bylo mi jasný, že bych se na ní ráno do zamrzlého auta asi nedostala.
Ráno se mi do postele vnutil dědeček, asi se mu na jeho ranní procházku do té ledovky nechtělo. A usoudil, že nějaký pohyb je přece jenom třeba...
Venku jsem pak zjistila, že z auta mám ledovou kouli a vůbec se do něj nehodlám dobývat. Dnešní divadlo jsem tiše vzdala, stejně se mnou nikdo nechtěl jít. Původně jsem myslela, že půjdu s dědečkem, ten odmítl, pak jsem to nabídla malému Petrovi, ale ten mi taky řekl, že jít nemůže. Tak jsem si myslela, že pojedu do Litoměřic dřív, dojdu si nakoupit a potom holt půjdu do divadla sama. Ovšem to jsem netušila, že bude taková ledovka a chumelenice. No to, co to stálo, těch skoro patnáct set korun, mě trochu mrzelo, ale asi kvůli tomu nebudu riskovat, že?
Jenomže potom jsem viděla přijet z práce "malou Janu" od sousedů, a tak jsem si řekla, že to přece dám taky! Dědeček mi ledovaté auto otevřel a nastartoval a já ho, když trochu povolil led, oškrábala a vyjela jsem. Dojela jsem si do Kravař pro kamarádku Ivu a spolu jsme do toho divadla vyrazily.
A bylo to úžasné, divadlo v Litoměřicích je sice malinké, ale hezké a komedie "Hvězdné manýry" s Lukášem Vaculíkem, Mahulenou Bočanovou a Olgou Želenskou se nám líbila. Docela jsme se i zasmály. Pro příště si jenom musím pamatovat, že je potřeba koupit lístky kamkoli dolů do hlediště. Z balkónu toho moc vidět není, místo pro nohy tam taky žádné nebylo a ze shora hercům do tváře opravdu nevidíš. Jenom zjistíš, jak má kdo začesanou pleš... Ale i tak to stálo za to.
Z cesty domů jsem v noci, po tmě a na sněhu měla trochu obavy, ale před Ivou jsem se nechtěla úplně znemožnit. A domů jsem jí Fandovi vrátit musela, když jsem si jí odtamtud vyzvedla, to bylo jasné. Silnice z Litoměřic do Kravař ale byla normálně jenom mokrá, ovšem z Kravař domů k nám už jsem jela po sněhu a poslední kopec jsem se potýkala s dost hlubokým sněhem a občas byly na silnici i nafoukané sněhové jazyky. Domů jsem ale dojela v pohodě, moje nové zimní gumy fungovaly hezky, akorát se mi nepodařilo vyjet na cestu za barák. Málo jsem se rozjela a začalo mi to klouzat a pak už jsem se znovu rozjet radši nezkoušela. Kupodivu byl ještě v kuchyni dědeček, myslím, že asi usnul u televize, nebo že by na mě čekal? A tak jsem ho poprosila, jestli by mi auto došel zaparkovat.
Ovšem nebylo to tak jednoduché, protože jsem mu, já blb řekla, že mám klíče v autě, on tam došel a klíče tam nebyly! Vyrazil do sněhu jenom v pantoflích a hezky si je nabral... Klíče jsem měla v kapse u kabátu a dědeček docela pěkně hulákal, že jsem blázen, co neví co dělá... No ale vrátil se k autu a jelikož na rozdíl ode mě si na ledu dokáže poradit, auto postavil na jeho místo a beze slova odešel spát.
Já ještě chvilku poseděla, zády opřená o ještě hřející kachlová kamna a o tom, co se za den událo jsem si tiše přemýšlela. A co jsem vymyslela? Přece, že jsem si kdysi docela dobře vybrala, ne? Je to přece jenom hodný člověk, nemyslíte?
