Předpokládáme, doufáme, věříme, že (už) je mu dobře. Přináší nám to útěchu v našem smutku. Někdo posílá do nebe poděkování. Mnozí na zesnulého člověka mluví, jako by s nimi byl nebo je mohl vnímat.
Samozřejmě nikdo z nás neví, jestli existuje nějaký posmrtný život, život po životě. Jistotu nám nedávají ani příběhy lidí, kteří se již téměř ocitli na „druhém břehu“, ani žádná náboženství, víra v reinkarnaci apod. Můj přítel říkával: „Ještě se odtamtud nikdo nevrátil.“ Myslím, že je dobře, že nevíme, jaké to na „onom světě“ je. Jak by asi vypadal ten náš, kdyby se lidé nebáli smrti? Jistě, vyznavači některých náboženství se smrti nebojí, jsou přesvědčeni o posmrtném životě. A někteří dokonce neváhají zabíjet a obětovat ten zdejší. Ale to je pro většinu lidstva naštěstí nepřijatelné. Samozřejmě, jsou i lidé, kteří se smrti nebojí, protože ji považují za vysvobození ze své těžké nemoci nebo náročné životní situace. Myslím ale, že většina z nás se jí bojí. Proto je také hodně tabuizována.
Před rokem můj přítel zemřel. Doma, v přítomnosti své dcery, syna, mne a milované kočičky. V paliativní péči lékařů a sester Cesty domů. Bylo to velmi těžkých dvanáct dní. Dodnes mi moc chybí. Tři dny v týdnu trávím v jeho bytě s jeho kočičkou, zbylé čtyři večery a noci je u ní jeho dcera. Nemůžu tedy na něj nemyslet. Také mi ho každou chvíli připomene nějaká situace, nějaké slovo. Tři fotografie, které vystavila jeho dcera nad psacím stolem.
Občas na něj mluvím. Pozdravím, když přijdu a odcházím. Představa, že se na nás dívá, ale ve mně vyvolává rozporuplný pocit. Na jedné straně hezký, že o nás ví. Ale na druhé straně – co když je to pro něho stejně bolestné jako pro nás, že už s námi není? Jestliže nás miloval tolik, jako my jeho, proč by měl být při pohledu na nás spokojený? Proč by neměl být smutný z toho, že už nemůže být s námi? Jistě, možná proto, že je mu tam dobře. Ale stejně …
Někdo považuje blízkého zemřelého za svého anděla strážného. V tom případě by to u mě byl dědeček. Zemřel, když mi bylo 24 let. Avšak vzhledem k tomu, že jsem do té doby stihla udělat pár pěkných pitomostí, z nichž jsem nakonec vyvázla dobře, musela jsem mít nějakého anděla strážného už za dědečkova života.
V románu Nikdo neumírá navždy píše autor Rainer Holbe, že některé duše na zdejší svět zapomenou, jiné ho odmítají vědomě a další jsou s ním ve spojení. Uvádí i příklady komunikace s mrtvými. Podobné případy najdeme občas i na různých webových stránkách. Tak to už je pro mě těžko přijatelné.
Já vím, jsou to jen teoretické řeči, které k ničemu nevedou. Ale vadí mi, že ve snaze hledat útěchu, nepřemýšlíme o pocitech toho druhého. I když nejspíš už nikde není.
Co si o tom myslíte vy?
Naši mrtví nejsou nepřítomní,
nýbrž pouze neviditelní.
Hledí očima plnýma světla
do našich očí plných smutku.
Augustinus