Věřím, že se na nás dívá
Úvodní foto Věra Ježková, foto v textu Pixabay

Věřím, že se na nás dívá

15. 1. 2025

Když zemře člověk, zpravidla nám velmi blízký, míváme ve zvyku někdy říkat: „Věřím, že se na nás (shora, z nebe) dívá.“ Vyjadřujeme tím nejspíš pocit, že jsme s ním ještě spojeni. Že on je spojen s námi.

Předpokládáme, doufáme, věříme, že (už) je mu dobře. Přináší nám to útěchu v našem smutku. Někdo posílá do nebe poděkování. Mnozí na zesnulého člověka mluví, jako by s nimi byl nebo je mohl vnímat.

Samozřejmě nikdo z nás neví, jestli existuje nějaký posmrtný život, život po životě. Jistotu nám nedávají ani příběhy lidí, kteří se již téměř ocitli na „druhém břehu“, ani žádná náboženství, víra v reinkarnaci apod. Můj přítel říkával: „Ještě se odtamtud nikdo nevrátil.“ Myslím, že je dobře, že nevíme, jaké to na „onom světě“ je. Jak by asi vypadal ten náš, kdyby se lidé nebáli smrti? Jistě, vyznavači některých náboženství se smrti nebojí, jsou přesvědčeni o posmrtném životě. A někteří dokonce neváhají zabíjet a obětovat ten zdejší. Ale to je pro většinu lidstva naštěstí nepřijatelné. Samozřejmě, jsou i lidé, kteří se smrti nebojí, protože ji považují za vysvobození ze své těžké nemoci nebo náročné životní situace. Myslím ale, že většina z nás se jí bojí. Proto je také hodně tabuizována.

Před rokem můj přítel zemřel. Doma, v přítomnosti své dcery, syna, mne a milované kočičky. V paliativní péči lékařů a sester Cesty domů. Bylo to velmi těžkých dvanáct dní. Dodnes mi moc chybí. Tři dny v týdnu trávím v jeho bytě s jeho kočičkou, zbylé čtyři večery a noci je u ní jeho dcera. Nemůžu tedy na něj nemyslet. Také mi ho každou chvíli připomene nějaká situace, nějaké slovo. Tři fotografie, které vystavila jeho dcera nad psacím stolem.

Občas na něj mluvím. Pozdravím, když přijdu a odcházím. Představa, že se na nás dívá, ale ve mně vyvolává rozporuplný pocit. Na jedné straně hezký, že o nás ví. Ale na druhé straně – co když je to pro něho stejně bolestné jako pro nás, že už s námi není? Jestliže nás miloval tolik, jako my jeho, proč by měl být při pohledu na nás spokojený? Proč by neměl být smutný z toho, že už nemůže být s námi? Jistě, možná proto, že je mu tam dobře. Ale stejně …

Někdo považuje blízkého zemřelého za svého anděla strážného. V tom případě by to u mě byl dědeček. Zemřel, když mi bylo 24 let. Avšak vzhledem k tomu, že jsem do té doby stihla udělat pár pěkných pitomostí, z nichž jsem nakonec vyvázla dobře, musela jsem mít nějakého anděla strážného už za dědečkova života.

V románu Nikdo neumírá navždy píše autor Rainer Holbe, že některé duše na zdejší svět zapomenou, jiné ho odmítají vědomě a další jsou s ním ve spojení. Uvádí i příklady komunikace s mrtvými. Podobné případy najdeme občas i na různých webových stránkách. Tak to už je pro mě těžko přijatelné.

Já vím, jsou to jen teoretické řeči, které k ničemu nevedou. Ale vadí mi, že ve snaze hledat útěchu, nepřemýšlíme o pocitech toho druhého. I když nejspíš už nikde není.

Co si o tom myslíte vy?

 

Naši mrtví nejsou nepřítomní,
nýbrž pouze neviditelní.
Hledí očima plnýma světla
do našich očí plných smutku.

Augustinus

 

 

 

 

 

 

 

smrt společnost život po životě
Hodnocení:
(5.1 b. / 25 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Věra Ježková
Děkuji. Jsem ráda, že vás tohle smutné téma zaujalo. (A nejen vás: V tuto chvíli mám už 18 600 přečtení.) Pro Evu: Bišinka je v bytě zvyklá a není důvod ji přesazovat, když si ho přítelova dcera s manželem ponechají.
Anna Potůčková
Lépe bych to nenapsala než Veronika H. Mezi nebem a zemí je něco nadpřirozeného, věřím že je to Bůh.
Jitka Caklová
Paní Veroniko, Bibli jsem nikdy nečetla, tak pouze k poslední větě: To by do toho Stvořiteli, chcete-li Bohu, vědci nesměli "házet vidle". :-) :-) :-)
Jitka Caklová
Pozemským životem jsme hnáni strachem z nepoznaného, lépe řečeno z toho, co si z přestávky mezi minulým a současným životem nepamatujeme. Ten kdo ví, je většinovou, spíše materiálně založenou společností, považován za blázna.
Veronika Hrubešová
Pro mne je Bible vodítkem pro život, ve které nacházím odpovědi na zásadní životní otázky. Pokud jde o otázku, co se s námi stane, když zemřeme, rovněž mám v Bibli odpověď. V biblické knize Kazatel 9:5 se píše: „Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic.“ (Bible 21) A také v knize Žalm 146:4 je uvedeno: „Až ztratí dech, vrátí se do země, jeho úmysly se rozplynou v ten den.“ V Bibli je smrt často přirovnávána ke spánku. Když člověk tvrdě spí, nevnímá, co se kolem něj děje. Podobně si ani mrtví nic neuvědomují. Bůh nás v Bibli ale ujišťuje, že přijde doba, kdy mrtvé vzbudí ze smrti, tak jako by je vzbudil ze spánku, a znovu jim dá život. V knize Žalm 37:29 máme od Boha nádherný slib: „Spravedliví ale obdrží zemi a budou v ní bydlet navždycky.“ Z toho vyplývá, že přijde doba, kdy mrtví budou vzkříšeni k životu na zemi, kde nebudou nemoci, stárnutí ani smrt.“ Možná někomu připadá, že věčný život je jen pohádka a toužebné přání lidí. Nicméně před několika lety přišli vědci s objevem podmořských rostlin (posidonie mořská) na dně Středozemního moře mezi Španělskem a Kyprem, o kterých se domnívají, že žijí už tisíce let. Jde možná o nejdéle žijící organismy na zemi. Když Bůh dokázal stvořit i takto dlouhověké rostliny, proč by nemohl podobný princip použít i u lidí.
Milan Pepo
Zajímavé téma. Jsem pragmatik, nebo se za něj považuji, ale mám určitý problém. Stává se , že se mi zdá často o mém dědovi. Přichází ke mně, hovoříme spolu... To by možná nebylo nic divného, asi se to občas stane i Vám. Problém je v tom, že děda zemřel ve čtyřiadvaceti letech ve čtyřicátém třetím roce. Byl důstojníkem maďarské armády. Táta si jej nepamatoval a já mám jen jednu dědovu fotku v uniformě. Tatík mu podobný nebyl , ale všichni tvrdí, že kdyby od hlavy dolů vyměnili na fotkách ty důstojnické uniformy (moji), nepoznáte kdo je kdo. No dobrá... tak se mi něco zdá, jsem podobný svému dědovi. Jenže já když s ním ,,rozmlouvám" mám problém. Zemřel ve věku, kdy já bych byl dnes jeho děda. A já starý fotr naslouchám mladému uchu .No... a teď mi to vysvětlete. :-)
Eva Mužíková
Trochu odbočim. Píšeš, že se střídáte s přitelovou dcerou v bytě, aby jste pečovaly o kočičku. Tuším, že jsi se o tom již zmiňovala, proč to tak je, ale nějak si na to nevzpomínám. Ona by nezvládla změnu?
Jana Kollinová
Na tak vážné téma nemohu polemizovat už z toho důvodu, že jsem materialistického založení. Jedno ale mohu tvrdit, že milovaní, kteří opustili pozemské žití setrvávají v mé mysli, v mém podvědomí, a přicházejí do mých snů. Zcela výjimečně ještě za života, zaručeně však po smrti.
Irena Mertová
Jestli jsou moji milí někde nahoře nebo jen v mé hlavě, nevím... ale často se k nim obracím...
Jana Jurečková
Já tam nahoře v nebi mám své dvě děti, tatínka a tchána. Určitě jsem s nimi ve spojení, protože je mám ve svém srdci. Vzpomenu si na ně a jak jde čas už to tolik nebolí a já si připomínám veselé chvilky. Jinak to nejde. Jestli se na mě dívají to nevím, ale možné to je. Je to útěcha pro mě a pro všechny, kdo je znali.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 3. týden

Uplynulý víkend probíhal projekt "Ptačí hdinka", kdy se lidé mohli zapojit do sčítání ptactva u krmítek. Možná jste se také zapojili a pak bude pro vás kvíz tohoto týdne, který je na téma "Ptáci v Česku", jistě jednoduchý.