Život není černý ani bílý. Je strakatý a jeho okraje se vzájemně prolínají. Jako dobro a zlo. Nemůžeme přece člověka šmahem odepsat, když neznáme motiv jeho jednání. Je lehké odsoudit člověka, který podepsal spolupráci s STB, když neznáme okolnosti, proč k tomu došlo. Ano, někdy to bylo ze zištnosti, poskytnutí výhod, zamazání průseru, přivření očí, zloby, ale myslím si, že především za tím bylo vydírání. Mě se to nestalo, ale kdyby mé nadané děti nemohli v té době studovat tak bych jim na to i já kývnul. Odsuzuji především ty příslušníky zločinecké organizace, kteří do ní dobrovolně vstoupili a pracovali.
Po převratu jsem pracoval v Občanské komisi, která příslušníky SNB prověřovala. Nikdo se tam nehrnul. Já byl mladý a blbý, a tak jsem předsedovi jedné demokratické strany, který sám měl asi máslo na hlavě, na to kývnul. Některým členům bylo tehdy i vyhrožováno. Musím říci, že jsem se k nim choval slušně.
Povím vám příběh mého spolužáka ze střední školy. Jeho rodina byla již za první republiky kovanými komunisty. Dědeček byl padesátých letech dokonce náměstkem ministra. Pocházeli z Kladenska a jeho děda kamarádil s Antonínem Zápotockým, který mu možná hrával v hospodě na harmoniku. Jeho otec odešel s rodinou po vyhnání Němců osídlovat pohraničí. Pracoval v jednom klášteru jako údržbář. Malý Petr chodil do práce za tatínkem. Řádové sestry si s ním hrály a nosily mu pamlsky. Přimkl k nim a také k jejich víře. Navzdory marxistické rodině se stal z něho silně věřící katolík. Uměl si představit, že bude jednou, až dospěje sloužit lidem a Bohu.
Vyučil se prodavačem potravin. Potřeboval maturitu, aby si splnil své přání. Studovat na kněze. Potkali jsme se v jedné lavici ve Střední průmyslové škole potravinářské. Také na internátě jsme spolu bydleli na jednom pokoji. Před spaním měl v rukách vždy růženec a modlil se. Brával nás do kostela na beatové mše. Hudební skupina tam doprovázela mši. Ta akustika. To se nám líbilo. Jenže brzy to zakázali.
Ani jsme nevěděli, že je zapojen do církevního disentu. Pašoval zakázané knihy z kláštera k odběratelům. Také jsme z toho něco měli. Od sestřiček nám přinášel různé dobroty. Samozřejmě jeho činnost nezůstala utajena STB. Předvolali si ho k výslechu. Sdělili mu, že tato činnost je trestná, že může za to jít do vězení. Podepsal protokol a propustili ho. Nikoliv ze svých spárů.
Po vykonání základní vojenské služby se přihlásil na bohosloveckou fakultu. Adepti to tak kdysi dělali. Nejdřív na vojnu a potom studovat, aby na ně přes armádu nemohli. Svou občanskou povinnost si splnili. Samozřejmě ho represivní složka sledovala. Mohlo to být třeba takto: „Co ten náš pašerák právě dělá? Nemůže se nám hodit? Studuje na faráře? Tak bude náš“. Když ho oslovili, tak pomalu končil studium. „Pokud nám nepodepíšeš spolupráci a nebudeš nám nosit zprávy, tak se rozluč, že budeš farářem“. Chtěl sloužit Bohu, bral to jako své poslání, tak podepsal. Několik bezvýznamných zpráv předal. Pak spolupráci odmítl. Nakonec estébáci jeho spolupráci jako nedůležitou zrušili.
Stoupal v kariéře. Kněz, řeholník, děkan. Dnes je zástupce biskupa a představený jednoho českého řádu. Byl dokonce jedním z kandidátů na biskupský stolec. Jistě by jím stal. Dovednosti a schopnosti na to má. Jenže cejch mu zůstal. Má nálepku. Ano byl spolupracovníkem STB. Ta mu zůstane do konce života. Nikomu, ale neublížil. Je proto špatný člověk? Podle mě nikoliv. Já si ho vážím.
