Napadlo ho totiž vytvořit spolehlivý zpravodajský zdroj o všemožných rekordech v lidské činnosti a v přírodě. Aby se opilci v hospodách už nemuseli hádat o koroptvích a kulících, aby každý informací chtivý jedinec se mohl ukájet například faktem, že Helmut K. z Mnichova sežral na posezení dvěstě dvanáct švestkových knedlíků, že Mosambičan Kungulungu uskákal na jedné noze kilometr za tři minuty šest sekund, nebo že v zažívacím traktu třináctileté Karoliny Svenson za švédského Östersundu byla nalezena rekordní tasemnice dlouhá sedmnáct metrů devět centimetrů. Prostě aby získal paletu užitečných znalostí. A tak je od roku 1955 každoročně vydávána aktualizovaná Guinessova kniha rekordů, která si získala celosvětovou oblibu.
My dědkové z Vinohrad, Žižkova a Vršovic, co spolu chodíme na pivko, jezdíme na ryby a děláme mnoho dalších pozitivních činností, nejsme žádná ořezávátka. Jsme osobnosti, které rozhodně nepotřebují vědět, kdo je na světě nejlepší v dělání dřepů, kdo nejdál doplivne, který vačnatec má ve vaku největší teploučko, nebo kde postavili nejbaňatější vodárnu. Nezajímá nás Pakistánec, který si osmdesát let nestříhal nehet na palci levé nohy, ani Sarah Johnsonová z Kansas City, co za svůj život upletla šedesát tisíc párů fuseklí. My jsme totiž – jeden jako druhej – dostateční frajeři na to, abychom sami vytvářeli rekordy a výkony, nad nimiž svět užasne a sedne na zadek. Vemte si například hned tu bábu Johnsonovou. K čemu jsou jí ty hromady ponožek, když třeba náš kamarád Jarda se může pyšnit rekordem, že v jediném páru dokázal bez vyprání chodit dvacet devět dnů. A z toho ještě celej jeden víkend ho měl na sobě v rybářských holínkách.
Unikátních a pozoruhodných činů prostě může naše pospolitost velebných kmetů vykázat nespočet. Proto jsme se rozhodli, že právě teď, sedmdesát let po prvním vydání „Guinnessovky“, založíme knihu vlastní. Pojmenována je také po pivu, dohodli jsme se na Velkopopovickém Kozlovi, kteroužto značku máme docela v oblibě. Takže naše publikace nese roztomilý název „Kozlíkova kniha rekordů“ a její stránky dychtivě touží po zápisech.
Pár záznamů už máme. Třeba Ota uvedl pozoruhodný fakt, že od svých sedmnáci let, kdy začal kouřit, již tisícosmsetpadesátkrát slavnostně rituálně zatípl cigáro s tím, že to je jeho poslední. Tento údaj bude samozřejmě v každém dalším vydání „Kozlíkovky“ významně narůstat, neboť on s uvedeným zlozvykem končí permanentně při jakékoli příležitosti. Luboš zase do knihy vepsal svůj jednohrncový rekord. Od rozvodu v roce 1993 totiž k veškerému svému domácímu kuchtění používá výhradně jediný kastrůlek střední velikosti. Nikdy nic jiného. Má ten předmět velice rád, cituplně o něm vypráví: „Já si ho šetřím, zbytečně ho nemeju, abych si ho neodřel. Uplatňuju zásadu Třikrát vař, jednou mej!“ V knize už je také několik takzvaných rekordů vztahových. Například Miloš se ještě nikdy nesetkal se svou tchýní, aniž by to neskončilo hádkou. Martin zase pyšně deklaruje, že už devět let slibuje manželce prázdninový rodinný výlet na Karlštejn. „Příští rok bude desáté výročí, v srpnu na rybách na Lipně to perfektně oslavíme, kluci,“ říká radostně.
Registrujeme i rekordy z dětství a raného mládí – třeba ten, že Venca v osmi letech chodil do místní samoobsluhy u nich ve vsi krást šumáky a chytili ho až při třicáté šesté loupežné výpravě. „A mohl jsem být ještě úspěšnější, kdyby mě neprásknul spolužák Kadlec, protože jsem mu nepůjčil svůj tahák na písemku z matiky,“ vzpomíná.
Máme pochopitelně zachyceny i zářivé hrdinské výkony. Jak Milda po strhující bitvě vytáhl metrového sumce, jak Viktor po neméně úporném zápolení vyhrál čtyřikrát flekovanou mariášovou stovku se sedmou v červených, jak padesátikilový Láďa řekl metrákovému Mirkovi přímo do očí, že je vůl korunovanej. A ještě hodně dalších. Kam se na nás hrabou všichni ti žrouti knedlíků, štrikovačky fuseklí či nestřihači nehtů od Guinnesse. Proti Kozlíkovce je to vyloženě slabej čajíček!
