Projitím branou lůna začíná nejdelší cesta ze všech cest
směr její prý určuje konstelace hvězd
V začátku ruka mámy hladí a ruka táty podpírá
a obě poponáší mezi milníky
pak vzkřikneme: Já sám! Já sama!
Táta zbystří, poleká se máma
Lze spolehnout se na dané patníky?
Jejich moudrost a osvědčená pravidla
nás povedou chvíli dál – coby svodidla
však naše cesta, zprvu umetená, začíná poněkud hrbolatět
jak dál poznáváme svět, přibývá různých překážek
Na cestě bývá veselo i smutno – relativno na kolena sráží absolutno
Jak kilometry roků přibývají
věci stále jinak se nám zdají – na platnosti pozbývají
Jak z děravé kapsy groše, sypou se naše ideály
přesto chceme být světlonošem – po snech, co se nám zdály
... a jdeme dál a pokukujeme po hvězdách
však křižovatky bez signálu popletou nám brzy hlavu
zde neplatí přednost zprava
někdo na instinkt, jiný na rady druhých dává
... a jdeme dál – někdy s hlavou v oblacích
někdy hodně blízko zemi
a cítíme se ublížení, když po našem všechno není
však čím je cesta delší, pokory nám přibývá
hvězdy zdají se být blíž a spousta lidí dál
Vše se proudem času mění
však jen málo co propadne věčnému zapomnění
a většina dějů přec zůstává s námi, nakonec
... a jdeme dál – po každé překážce duše roste
a na cestě nás nadnáší
až zjistíme, že laskavý úsměv prostě
předsudků hory přenáší