Právě to se stalo mýmu tátovi. Byl jedním z propagátorů nových motocyklů Jawa a mohlo to být někdy kolem roku 1934, protože měl jednu z prvních třistapadesátek. Koupil si ji a měl z ní velkou radost. A to nebyl žádný mldík, bylo mu 38. Musel to být zážitek, když na poloprázdných, většinou jen vydlážděných nebo i prašných silnicích jel s větrem o závod! Není divu, že se jednou chtěl pochlubit i své přítelkyni Marii.
Vzal ji na tandem a už jeli. Když u České Skalice přijeli na vršek pahorku, uviděli před sebou v dálce dvě fůry naložené senem.
„Jedem, drž se,“ křikl táta nadšeně dozadu a už zmáčkl plyn. A jeli! Přiřítili se už docela blízko, když se oba vozy, tažené koňmi a vrchovatě naložené senem, právě míjely. „Neboj se!“ vykřikl dozadu furiantsky a vjel mezi fůry.
Byla to těsná ulička, ale vyjel z ní a o kus dál v plné jízdě křičí dozadu na Marii: „To bylo, co?!“
Žádná odpověď.
„Povídám, Mařko, to bylo, co?!“ a pleská rukou dozadu.
Tam – nic. Zastaví, ohlédne se – no bodejť! Mařka se válí v prachu mezi oběma fůrami sena.
Jaká z toho byla dohra, to opravdu nevím. Můžeme se jen domýšlet.
(A víte, že se ve svém odhadu právě mýlíte? Marie ho nezatratila, naopak, stala se jeho první manželkou. Později mu zemřela na souchotiny. Dovolím si cynicky poznamenat, že to byla pro mne dobrá událost. Bez toho by se totiž táta neseznámil s mou mámou a tak bych tu nebyl ani já. Život vám dává stále nové příležitosti a tohle byla ta první.)
Svatební fotografie Marie Benešové a mého otce. A skupina účastníků telegrafní školy v Celji ve Slovinsku. (Obě fotografie z osobního archivu Oldřicha Čepelky)
On byl táta taky pěkný novátor. Vzpomínám na jeho líčení příhody z první světové války. Byla to možná jediná historka, kterou nám vyprávěl. Ty ostatní asi byly příliš temné, příliš děsivé, sotva by to uneslo moje dětské srdíčko a možná ani jeho ústa. Musím jen zdůraznit, že díky tomu, že uměl výborně německy, byl přeřazen k telegrafistům a nemusel s puškou střílet po jiných lidech.
Tak zpátky k příhodě. Jednoho dne dobyli kterési italské nádraží. Stála tam řada osobních i nákladních vlaků a jak měli vojáci ve zvyku, začali je prolézat a hledali něco užitečného, hlavně k snědku. Tak se stalo, že táta, ještě s několika dalšími vojáky, dorazil k zapečetěnému nákladnímu vagonu. Urazili pečetě a zámky a tam – půl vagónu bylo napěchováno jemnou čokoládou! Ó, to byla kořist! Každý si nabral plné kapsy a spěchal pochlubit se ostatním. Všichni večer hodovali čokoládu… ale jen táta se vrátil zpátky.
Vyhledal vagón, z drátěné přepravní schránky, která byla připevněna na každém vagónu, vyňal lístek a na jeho rub napsal: Mautnertextilwerke, Nachod, Böhmen. Jen to. Pak lístek zasunul zpět a odešel.
Jak to dopadlo, to se dozvěděl až po návratu z války, když přišel zpátky na své pracoviště v Mautnerových textilních závodech.
„Člověče, představ si, co se stalo, když jsi tu nebyl!“ hlásili mu kolegové s očima navrch hlavy. „To nám ani nebudeš věřit. Představ si, že jednou na tovární vlečku přijel vagón a ten byl – ne, my na tobě vidíme, že tomu nevěříš – ten byl plnej čokolády!“
„Opravdu plnej?“ dotazoval se táta. A bylo na něm vidět, že té historce nemůže uvěřit.
Tak to byl táta. Lituju, že jsem z jeho života neměl víc. Že mi umřel tak brzy. Chybí mi. Promiňte, že na chvíli přestanu psát…
