WéCé a já

Záchodové a exkrementální historky patří k mým nejoblíbenějším :-)

Tak aspoň jeden z mého chlapectví: Na záchod jsme chodili tmavou chodbou s dřevěnou podlahou a chatrným zábradlím. Záchod nebyl splachovací, byla to jen šikmá díra, do které to padalo. Neměli jsme tam ani světlo, tudíž jsme tam chodili se svíčkami . Dělal jsem tehdy různé mladické pokusy a na záchodě mě napadlo, jestli hovno hoří (podle mne totéž napadá tisíce mladých chlapců a ne jen Petra Šabacha). Takže když jsem zas jednou vykonal potřebu a do díry naházel použité papíry (tehdy jedině Rudé právo), zapálil jsem poslední papír a hodil dolů za tou předešlou dávkou. A ty papíry se tam vzňaly .. Co se dělo dál, to už by sem do komentářů nevešlo.

Já miluju záchodové příběhy a sám jsem jich sebral několik - od Velichovek po Brusel. některé jsem napsal do knížky Maléry a já a některé dokonce vyšly tady, ale kdo by to hledal. Také rád fotím symboly na dveřích. Lidi jsou tak nápadití! A od vás to bylo moc hezké vyprávění, úplně jsem si to vždy představoval.

Moc dík všem za přečtení a za vaše vlastní záchodové historky. Pobavily...

Šárko, díky :-) Já teď chvíli nad svou wc historkou váhala - ale nakonec se rozhodla se o ni s vámi podělit. Sousedi vedle nás měli slepice, byly pilné a pracovité, takže se od nich každou chvíli neslo hlasité kdákání, že snesly další vajíčko. Jednou si takhle co by dítě mladšího školního věku doma trůním, když slyším otevřeným okýnkem další slepičí hlášení. Tak jsem to zkusila také. Dařilo se mi to. Až tak dobře, že na mne vlítla starší sestra s koštětem. Myslela, že se k nám opravdu nějaká ta slípka nastěhovala :-)

Letos v lednu ve Švédsku v muzeu Vasa jsme zjistily, že je WC panáčepk a panenka na cedulce oddělen lomítkem a jedny dveře. Po otevření jsme se sestrou uviděly mladý pár. Tak jsme zůstaly. Pak jsme se bavily tím, jak lidé nejistě otvírají. Když např. mladíka vevnitř neviděl muž, co vcházel a uviděl jen ženy, okamžitě přibouchl dveře a zíral na cedulku. Článek pobavil. Díky.

Na kadibudku mám také jednu legrační vzpomínku. To jsem tak jednou jako svobodné děvče byla na zábavě, která byla v Žopích venku, kde tehdy byla právě dřevěná kadibudka. Kamarádce tam dovnitř spadl občanský průkaz. No a aby nemusela vyřizovat nový, tak jej nakonec vytáhla. Po vytažení hned někam odešla si nejen umýt ruce, ale také očistit OP. Naštěstí to s ním nebylo tak strašné a byl po očistě použitelný.

Úsměvné. ..Zděné WC na chalupě u sestry mělo v zadní stěně malé okýnko. Jednou večer sestra v nočňi košili trůnila a já jsem se potichu přikradla k tomu okýnku a prostřčenou rukou jí sáhla na hlavu. Vystartovala a skončila hned naproti v malém jezírku s leknínem. Samozřejmě jsem se chechtala, ale jen do té doby, než mne popadla a strčila mne tam taky. Byla o čtyři roky starší a já hubeňour..

No, u nás to veselé nebylo, v dětství, když jsme bydleli v Lomnici v Podkrkonoší, jsme v činžáku měli WC coby součást bytu, ale po přestěhování v Týně jsme chodily i v mrazech na suchý vedle kurníku. Naštěstí to je dnes, po 60 letech, jinak.

Oprava: v osmi letech