Vzájemně se o sobě dozvídáme hodně zajímavého, ale i neuvěřitelného. Ovšem papír snese cokoliv. Můžeme všemu psanému věřit, ale také nemusíme. Co ukáže čas?
Po roce dopisování se rozhodujeme, že bychom se mohli setkat. Není to lehké. Vzdálenost mezi námi je 500 km, hrubý plat necelých 900 Kčs, jednosměrná jízdenka stojí 100 Kčs. No, žádná legrace. Kamarád přijíždí za mnou na víkend. Poprvé se máme setkat. Strach? Obava? Kdo ví! Ani jeden z nás neví, jak ten druhý vypadá a jaký vlastně je. Papír opravdu snese všechno a fotky, které jsme poslali jeden druhému, ty nemusí být ani pravé. Velmi kruté a zajímavé očekávání.
Den D a hodina H! Setkáváme se. Vzájemná nadšení? Asi nic moc zvláštního. Oba si uvědomujeme, že jsme se chtěli setkat a oba jsme rádi, že se nám to povedlo. Druhý den docházíme k závěru, že jsme si „na papír“ vzájemně nelhali, to bylo jen dobře! Třetí den, těsně před odjezdem a nutným rozloučením se z nás - kamarádů - stávají přátelé.
Toto víkendové setkání se daří ještě dvakrát. Vždy jednou v měsíci. A je prosinec. Co uděláme? Zajímavá a důležitá otázka. Můj přítel nakonec na Vánoce přijíždí na čtyři dny k nám, do naší vícegenerační rodinky. Přivítat Nový rok se rozhodujeme v jeho rodince. Silvestra prožíváme v rodině přítelova bratra. Opojeni dobrým mokem stále slyšíme narážky, proč utrácíme peníze za vlak a proč se nevezmeme. Za tyto ušetřené penízky si prý raději můžeme koupit něco pěkného, zajímavého či dobrého. Pár hodin po půlnoci o této možnosti začínáme uvažovat. Má garsonka, kterou mám pouze proto, abych nemusela dojíždět denně do zaměstnání, mě stojí měsíčně 123 Kč. Mnohem méně než obousměrná jízdenka. Po řádném vyspání, bez požádání o ruku, oba nečekaně sedáme ke kalendáři. Termín svatby? Klidně může být kdykoliv. ALE….Ano, právě to ALE bylo rozhodující. Svatba musí být u nás, v našem městečku. A aby se tam mohli dostavit i přítelovi příbuzní, je nutný jakýkoliv den volna, aby nemuseli spěchat domů.
Kalendář rozhoduje za nás. První den volna - velikonoční pondělí. Dobře. Svatba bude o Velikonocích, říkáme si bez dlouhého rozmýšlení. Odjíždím domů. Až cestou si vše začínám uvědomovat. Je to opravdu fakt? Není to legrace? Když mi v pozdních nočních hodinách maminka otevírá dům, místo přání do Nového roku jen sděluji, že se v březnu vdávám.
“Běž se pořádně vyspat,“ říká mi maminka a odchází taky spát. Do rána nezavírám oko. Co dál? Jak si to představujeme, jak to uděláme? Vzdálenost mezi našimi bydlišti je hrozně veliká. Vše potřebné musím zařídit sama samotinká! Nebyla bych ženská, kdybych si nevěděla rady. Svatba na zámku! Nesmysl! Bude v kostele. Je na něm nová cedule KULTURNÍ PAMÁTKA. Na MNV domlouvám datum a hodinu. Cesta do kostela je veselá. Ale jen do chvíle, kdy se dozvídám, že obřad bude tichý, protože bude BÍLÁ SOBOTA a všechny zvony jsou svázané. Nemyslitelné. Mám ráda hudbu a na tu kostelní se těším. Co dělat. Kněz, který mě znal od křtin, prozradil, že požádá o výjimku rozvázat zvony dříve. Domluveno. Svatba bude v 18 hodin večer. Opět na MNV. Obřad posunout na nejpozdější možný čas. Daří se, 14.30.
Vše domluveno, teď už zbývá je čekat, zda to vyjde. Ale ouha. Snubní prstýnky! Nevadí, zkusím si vybrat, až přítel před svatbou přijede, půjdeme je koupit. Chyba lávky! Na koupi i na objednání prstýnků potřebujeme potvrzení z MNV o tom, že máme potvrzenou svatbu. A musí u toho být oba snoubenci. Nevadí, snad to stihneme. Přítel přejíždí pár dnů předem. Ze dvou druhů prstýnků si jedny kupujeme. Kytku mám zajištěnou bez potvrzení, šaty jsou ušity, doma vše připravené. Svatební hosté ze strany budoucího manžela musí přijet dřív. Bydlí přece 500 km od nás. Zajišťuji noclehy, uvažuji o jídle. Další problém. VELKÝ PÁTEK. Nesmí se jíst maso. Co jim dáme k jídlu? Rybu, napadlo mou milovanou babičku. Dobrý nápad. Běžím do místního n. p Rybena s prosbou, zda mi mohou přichystat nějaké rybí speciality. Ochotně slibují. Všechno klape jak má. Jen nastává otázka, zda všichni jedí rybu. “O to se nestarej, to je jejich problém, ne tvůj,“ přesvědčuje mě můj dědeček. Má pravdu. Rybí hody byly úžasné, ještě po mnoha letech na ně všichni vzpomínají opravdu v dobrém.
Poslední březnová prosluněná Velikonoční Bílá sobota je tady. Vše probíhá v naprosté pohodě. Jsme manželé! Mohla bych pokračovat, ale je to asi zbytečné. Snad jen nějaký závěr.
Rok jsme si psali. Viděli jsme se asi 20 dnů, pak jsme se vzali. Po skoro dvou letech se nám narodila první dcera. A naše manželství? Trvá už 52 let. A oba věříme, že ještě pár nádherných let spolu prožijeme! Každé Velikonoce, i když jsou pohyblivé, jsou pro nás opravdu svátkem.
