Hned na začátku vám vysvětlím, koho se týká otázka v titulku. Jedná se o esoterický fenomén, který se táhne dlouhá tisíciletí kulturami všech kontinentů. Dá se všeobecně zahrnout do označení: „duchovní rádci“ nebo také „duchovní průvodci“.
Máme je všichni
To, zda jsme ochotni si je připustit, na jejich samotné existenci nic nemění. Ten, kdo je neodmítá, má pouze možnost využít ve větší míře to, co nám poskytují. Ale jejich existenci uznávaly snad už pravěké kmeny jeskynních lidí a postupně všechny civilizace. Náboženství si jejich výskyt přizpůsobují podle svých šablon. To proto, aby si je přivlastnili jako projev svého „jediného správného boha“. Ale patří prostě k všeobecnému Božímu řádu a nemají spojitost s žádným konkrétním náboženstvím. Náboženství jim dává pouze pohled na ně a ovlivňuje to, jak je vnímáme. To nemusí být nutně na škodu. Někdy je to celkem sofistikovaný a praktický „návod k použití“. Tak neodsuzujme šmahem všechna náboženská dogmata.
Jak je můžeme vnímat
Vnímáme je skutečně jako rádce. Prostě nám říkají, co máme udělat, jak se rozhodnout a také, čeho se vyvarovat. Ale vnímáme je každý jiným způsobem. Někdo má jen jakýsi intuitivní pocit, že by snad měl něco udělat jinak. Někomu se v hlavě jakoby rodí myšlenky, které jsou mimo jeho linii myšlení. Někomu se tyto myšlenky formují přímo v souvislé věty a jiný má dokonce pocit téměř reálného hlasu. Kdo je poučen, ví, že je to jeho duchovní rádce, průvodce a lze s ním v některých případech vést i dialog. Kdo je z těch, kteří slyší reálné hlasy a nevědí, o co se jedná, ten má pocit, že je řízen nějakým mimozemšťanem, že mu byla do hlavy voperována jakási elektronika, podobná vysílačce. Kdo odmítá duchovního rádce z principu, říká tomu vnitřní hlas, intuice, mé druhé já a tak všelijak. Ale většinou se snaží to v sobě maximálně potlačit. I když někdy jen podvědomě. A pak je velmi početná skupina lidí, pro které se stal duchovní rádce skutečným průvodcem.
Dáváme jim podobu
Když je chceme přijmout jako samozřejmého vítaného partnera na naší pouti tímto současným životem, ve svých představách jim musíme dát formu, přijatelnou pro naše myšlenková schémata. Tato forma je odvislá od našeho vnímání světa, našich zkušeností, výchovy, způsobu vzdělání a způsobu života. Rozhodující je pak především kultura, kterou jsme přijali za svou, a náboženství, s kterým se nejvíce ztotožňujeme. Nelze říct, že ta nebo ta forma je správnější. Správné je to, co nám umožňuje co největší uvědomění si této duchovní podané ruky a možnost maximální komunikace.
Každý to má jinak
Dám příklad. Když pustíme nahrávku jakéhosi hučení různým lidem, budou v tom poznávat jiný zvuk. Jeden řekne, že je to zvuk kamionů ženoucích se po dálnici, druhý zase, že takhle hučí letadlo pojíždějící po dráze. Africký domorodec uslyší hučení příboje, indián z Amazonie vodopád. V Himalájích v tom mohou poznat lavinu. Každý posuzuje podle toho, co je mu blízké. To v tom poznává.
Podobné je to s dalšími věcmi z oblasti mimo náš, běžnými smysly poznatelný svět. Přiřadíme si k tomu něco, co je svou formou uchopitelné naším materiálním rozumem a tedy včlenitelné do našich schematických představ. Proto máme třeba různé bohy, toho či onoho, patrony, anděly různých kategorií a určení, dobré duchy, dobré víly, nebeské mistry, duše předků a podobně. Proto indiány provází jejich „silové zvíře“ nebo různí duchové. Nezáleží opravdu na tom, jak si ten druhý s tímto pracuje ve své mysli. Jeho pojetí není směšně naivní, jak by se mohlo zdát na první pohled. Může být se svým průvodcem havranem duchovně mnohem dál než my s celými pluky andělů.
A jak to máte vy?
Někdo v tom má jasno, jiný tápe. Někdo nechce a zásadně něco takového odmítá, jiný chce a hledá. Budu rád, když mi napíšete: jaký je právě ten váš průvodce? Jaké s ním máte zkušenosti? Za jakých okolností vám nejvíce pomohl anebo pomáhá?