Klub cestovatelů pořádával nespočet zájezdů vlastními lehátkovými vozy. Já a Jarda Vojtěch jsme byli aktivními členy klubu, ať již jako vedoucí nebo průvodčí. Za léta činnosti v této branži jsme posbírali mnoho zkušeností, ale přesvědčili se, že i nás samotné, jako staré harcovníky, může při cestách ještě též všelicos překvapit. A také k tomu došlo při jednom z atraktivních a oblíbených zájezdů do Itálie.
Byl jsem pověřen vedením zájezdu, průvodcovství vozu měl na starosti Franta Urban a Jarda se na poslední chvíli uvolnil z návalu pracovních povinností a jel s námi jako jeden z účastníků. Ubytován byl se mnou v prvním oddíle vedle služebního oddílu, který byl vyhrazen pro průvodčího lehátkového vozu. Cestou již během dne jsme si oba přichystali k nočnímu odpočinku spodní dvě lehátka, a jelikož jsme obývali kupé jen sami dva, ostatní lehátka zůstala volná. Jedno ze dvou prostředních lehátek jsme nechali sklopené a na horní naskládali zbylé spacáky. Měli jsme před sebou dosti dlouhou cestu, téměř celé odpoledne a také večer jsme s Jardou strávili vedle u průvodčího vozu. Pomáhali jsme mu s chystáním a roznášením porcí večeří, také trochu s úklidem, u toho si povídali, vtipkovali, také nějaké to pivko a štamprličku před spaním dali. K tomu Franta v radiu naladil „noční proud“, prostě pohoda Marlboro teamu, jak nás dohromady Franta nazýval.
Ulehnout jsme odkráčeli až v noci po poslední celní a pasové kontrole, aby pak nikdo již ve spánku nerušil. Ani dveře do svého oddílu jsme si řádně nezajistili, i když oba jako vedoucí jsme k tomu vždy účastníky nabádali. Snídaně byla naplánovaná na dobu před příjezdem do Benátek. Vstával jsem o něco dříve s tím, že půjdu průvodčímu s její přípravou pomoci. Ještě rozespalý jsem se uprostřed oddílu protahoval, můj pohled spočinul na protějším horním lehátku a já překvapením vytřeštil oči. Probudil jsem kolegu a šel vedle pro průvodčího, aby se též podívali.
Na horním lehátku zcela spokojeně spala mladá dívka, Japonka, o níž ani jeden z nás neměl tušení. V noční době procházela rychlíkem a hledala místo v některém z lehátkových vozů. V našem voze uviděla pootevřené kupé a v něm volné lehátko. Vedlejší dveře u průvodčího nalezla zavřené a uzamčené, nechtěla tedy rušit, volné místo obsadila sama a ulehla s tím, že formality vyřídí až ráno. My všichni tři však z toho ráno byli málem v šoku. Zmohli jsme se na to, že jsme jí lámanou angličtinou pracně vysvětlili, že se nachází v soukromém lehátkovém voze určeném pro účastníky zájezdu, nicméně noc již byla za námi a Benátky na obzoru. Vypadalo to, že japonská dívka zpočátku vysvětlování moc nechápala, začala si balit své věci a chtěla se přestěhovat do jiného vozu. Džentlmensky jsme jí však nabídli občerstvení a v pohodě ji dovezli až do Benátek. Z připravené snídaně dostala také jednu porci a bylo zřejmé, že cestování v našem voze se jí líbilo. Nabízenou úhradu za poskytnuté služby průvodčí odmítl.
Při vystupování v Benátkách jí pomohl se zavazadlem a společně jsme se s ní rozloučili a popřáli jí příjemný pobyt. Ještě dlouho potom jsme tuto příhodu rozebírali a kroutili hlavou především nad vlastní neopatrností. Mohl nás také někdo navštívit za zcela jiným účelem a v klidu třeba okrást, což při nočních jízdách v rychlících nebylo nic neobvyklého. Hlavně že jsme vždy všem účastníkům připomínali, jak je nutno dávat si na své věci pozor, nic cenného nenechávat u dveří do oddílů, spávat s doklady a penězi pod hlavou a podobně. V tomto případě jsme se přesvědčili, že noční cestování oproti svým rizikům přináší i jiná nečekaná překvapení.