Ať už máte jeho filmy rádi, nebo patříte k těm, kteří je neuznávají, jedno režisérovi Zdeňku Troškovi upřít nemůžete – obrovskou popularitu. Ať se objeví kdekoliv, všude ho zastavují lidé nejrůznějšího věku, od chichotajících se studentek, přes drsně vyhlížející muže, elegantní dámy, až po vřelé důchodkyně... Mnozí z nich by mu dnes určitě chtěli potřást rukou. Bodrý a vždy přátelsky naladěný filmař má totiž 60. narozeniny.
Nemusí obědvat páva s mákem
Tvůrce řady filmových komedií však oslavu nechystá. Maximálně si prý připije na zdraví sklenicí rajčatové šťávy a tím pro něj jubileum končí. Žádná party, žádné bilancování, žádné emoce. „Neslavím narozeniny, svátek a ani Vánoce,“ tvrdí režisér. Výjimku prý udělal při svých padesátinách. Ovšem nebylo to jeho přání, oslavu mu tehdy připravila herečka Helena Růžičková. „Natáčeli jsme Kameňák, tenkrát to pro mě bylo překvapení. U padesátky tu oslavu trochu chápu, to je takové kulaté výročí. Ale šedesátiny? Co se na tom dá slavit?“
Na pompézní gesta, blyštivé akce nebo luxusní večírky si Troška skutečně nepotrpí. „Žiju jednoduše, jsem docela skromný, nemusím obědvat páva s mákem. Pocházím z vesnice a vlastně tam pořád žiju, v Praze jenom přespávám. Doopravdy doma jsem v Hošticích.“
Babovřesky rozcupované i hojně navštívené
Víc než na své jubileum proto myslí na pokračování komedie Babovřesky, kterou filmová kritika rozcupovala. „Snímek připomíná malé dítě, které právě ve školce pochytilo své první sprosté slovo a zálibně ho papouškuje, žvatlá a omílá po celé hodiny, aniž v objevitelském nadšení vůbec tuší, co znamená,“ napsala třeba ve své recenzi na Babovřesky filmová kritička Mirka Spáčilová.
Jenže Babovřesky měly v kinech obrovský úspěch, takže se už od 24. května začíná točit jejich pokračování. Babovřesky 2 budou Troškovým dvaadvacátým filmovým počinem a desátou komedií. První Babovřesky zatím v českých a slovenských kinech vidělo víc než 700 tisíc lidí a Troška věří, že i pokračování přiláká do kin velké množství diváků. „Lidi chtějí český a trochu košilatější humor, pro ně točím svoje filmy. Potřebují se zasmát a odreagovat se, vždyť den co den bojují o živobytí. V kině nebo večer u televize se pak chtějí rozptýlit, uvolnit, ne řešit problémy nějakých nešťatníků. Proto mají stále největší oblíbenost staré české komedie, a proto se na obrazovkách neustále opakují.“
Točí jenom v teplých měsících
Přestože se přes třicet let věnuje režírování, sám sebe nepovažuje za umělce. To slovo se prý k němu nehodí. Říká, že spíš než umělec je řemeslník: „Na každé natáčení se snažím být maximálně připravený. Nechci pak na místě štáb zdržovat, vymýšlet si nějaké věci navíc, zvažovat, jaká varianta by byla lepší. To všechno mám už rozhodnuté dopředu.“ Také proto prý mu natáčení celovečerního filmu trvá jen zhruba měsíc.
Jeho komedie se odehrávají většinou v jižních Čechách, odkud Troška pochází, a vždy v létě. V zimě už natáčet nechce: „Zažil jsem to jen jednou, když jsem jako asistent režie pracoval na filmu Krakonoš a lyžníci. Odehrávalo se to v zimě v Krkonoších a já nezapomenu na to, jak jsme každý den museli navlékat ty děti do starých studených šatů, které jim z předchozího dne nestačily ani uschnout.“
Sny, na které marně shání peníze
Za svou kariéru Troška režíroval spoustu komedií a pohádek. Pokud by měl vybrat svůj nejlepší film, zvolil by Andělskou tvář. I přesto, že historický opus provázely velké finanční potíže a navíc se ani v kině nestal příliš velkým hitem: „Ale po filmové a řemeslné stránce si ho cením.“
Přestože točí hlavně komedie nebo pohádky, sní i o jiných žánrech. Rád by například natočil film nebo seriál o Čachtické paní, jehož scénář už má napsaný a čeká, jestli o něj bude zájem. Dále by rád režíroval film o českém skladateli Josefu Myslivečkovi. „To je úžasná osobnost a jeho příběh je snad ještě zajímavější než ten Mozartův. Anebo můj milovaný Julius Zeyer, to by byl krásný film. Kdysi jsem si představoval, že zfilmuju balet nebo operu, Rusalku, Evžena Oněgina... Jenže kdo by mi na to dal peníze? Producenti chtějí srandu ze současnosti,“ říká Troška, který bývá herci označován za nejhodnějšího režiséra. Ostatně jeho životním krédem je klid v duši.
Kritiků si už nevšímá: Co po nich zůstane?
Kdysi ho vytáčeli kritici, kteří jeho filmům vytýkají, že nemají děj, myšlenku, chybí jim poselství a poskytují zábavu na základě pokleslého humoru. „Už si jich ale nevšímám. Po mně tady jednou zůstanou filmy, na které se budou diváci koukat, jako dnes sledují filmy pro pamětníky. Co ale zůstane po kriticích? Nic, jenom trochu smradu.“
Taky s českými filmovými akademiky se Troška rozešel ve zlém, když v roce 2002 zrušil své členství v České filmové a televizní akademii a dal tak najevo nespokojenost s postupem udělování Českých lvů. Režiséra prý tehdy zklamal postoj akademiků k filmu Tmavomodrý svět kolegy Jana Svěráka. „Trapný Český lev rozdává úzká skupina lidí svým kamarádíčkům. Já od nich ceny nikdy nechtěl a nechci. Nezajímá mě nějaký skleněný pes. Nebo lev. Pro mě je důležitý zájem diváků a ne trofej za nějaký podivný film, na který skoro nikdo nechodí,“ vysvětlil nedávno Troška, proč i letos odmítl pozvání na slavnostní večer. Od akademiků se však Troška přece jen lvů dočkal – a to třech plyšových. Tuto anticenu mu přiřkli před několika lety za všechny díly Kameňáků.
Slunce, seno..., Kameňák, ale i opery
U diváků ale Troška sklizí úspěch. Proslul především vesnickou trilogií Slunce, seno..., kterou v 80. a začátkem 90. let situoval do rodných Hoštic. Osudy rodin Konopníkových a Škopkových, roztržitého faráře Otíka a jeho obětavé hospodyně Cecilky a dalších rázovitých postaviček pošumavské vísky v kinech zhlédlo přes 8,4 milionu lidí a další miliony se dodnes baví při reprízách na televizních obrazovce. Na tento divácký úspěch navázala i další Troškova komediální trilogie Kameňáků, které jsou poskládány z lidových vtipů situovaných do života obyvatel jednoho městečka.
Málokdo ví, že se Troška věnuje i divadlu, například režii oper. V Národním inscenoval Dona Carlose, ve Státní opeře Carmen a Rusalku, tu také uvedl v Košicích a na otáčivém hledišti v Českém Krumlově inscenoval Čarostřelce. Odmalička hrával na klavír a na varhany, miloval opery, symfonie, balety, vážnou hudbu.
Není to věda, je to vlastně jednoduché
„Někdo z režírování opery dělá vědu, ale ono je to vlastně docela jednoduché. Primární je muzika a zpěv. Ostatní je jenom ilustrace. Zpěváka musí být hlavně slyšet, takže nemůže zpívat k obecenstvu zády. Když má slabší hlas, nesmím ho strkat někam dozadu. Přes celé jeviště a orchestřiště by to neukřičel. Nesmím ho ani nechat lítat po schodech nebo nutit skákat nahoru a dolů, protože by zpěv neudýchal. Vidíte, moc vymýšet si nelze. Navíc nesnáším ty podivně režírované opery, při který se po jevišti jezdí v džínách na motorce anebo tam lítají pěvci v maskáčích a v rukou mají samopaly. Jednou jsem viděl Rusalku, kterou režisér přenesl z lesa u jezera do bordelu. To je přece strašné!“
Populární filmař je znám také jako náruživý labužník, který vydal kuchařku oblíbených receptů Nebe v hubě, ale i jako bavič, který za svými posluchači jezdí po republice. Z jeho setkání s lidmi vyšla tři alba, z nichž to zatím poslední s názvem Šmarjápano, takovou dálku bylo natočeno v roce 2011 ve Šluknově. S vtipem a spontánními reakcemi v něm mluví o cestování a natáčení, o svých středoškolských studiích ve Francii, o kuchyni této oblasti a svých zkušenostech s ní.
Jste příznivcem nebo odpůrcem
lidových komedií Zdeňka Trošky?
Veronika Žilková, herečka: „Nenávidím pokrytecké dělení filmů na umělecky hodnotné a nehodnotné. Hodnotné je pouze to, co přináší radost. A přinést radost je umění.“
Helena Vondráčková, zpěvačka: „Uměním je natočit jak dobrý film, který se věnuje vážnému tématu, tak i film, při němž se divák pobaví, zasměje a odreaguje od mnoha všedních starostí. A právě tohle se Zdeňku Troškovi daří, ačkoliv si kritici myslí něco jiného.“
Jan Koller, bývalý fotbalový reprezentant: „Troškovy filmy Slunce, seno... dobře znám, viděl jsem je opakovaně. To je přece klasika! Mám tyhle komedie na DVD, ale když je dávají v televizi, stejně je nikdy nevynechám.“
Jaroslav Vocelka, bývalý ředitel Státní opery Praha: „Když jsem kdysi viděl v televizi Troškův film Andělská tvář, poznal jsem, že pan Troška má velmi dobré divadelní cítění. Inspirovalo mě to, abych mu zavolal a nabídl režii Bizetovy Carmen ve Státní opeře. Pochopitelně také znám trilogii Slunce, seno... a považuju ji za úspěšnou ukázku takzvané lidové zábavy.“
Václav Marhoul, producent a režisér: „Jsem přesvědčen, že Troškovy filmy jsou pro českou kinematografii důležité. Doplňují totiž celkovou mozaiku a ostatní díla se mohou proti nim negativně nebo pozitivně vymezovat. Škála má být pestrá a plná – od diváckých filmů Zdeňka Trošky až po zcela experimentální, intelektuálně tematické snímky.“
