Slavný klavírista Arthur Rubinstein v devadesáti letech v pohodě vystupoval v americké Carnegie Hall. Když se jej novináři ptali, jak je možné, že je vtak vysokém věku ve vyšší formě než mnozí o čtyřicet let mladší klavíristé, odpověděl: „Mám taktiku. Hraju méně skladeb, každou cvičím častěji než dříve a když mě pak na koncertě čeká obzvláště rychlá pasáž, těsně před ní zpomalím, protože pak hudba zní rychleji a výrazněji, než jaká ve skutečnosti je.“ Tak a tím je řečeno vše. Ano, stáří sice provází úbytek manuální obratnosti a rychlosti, ale když si s tím člověk umí poradit, nikdo to nemusí poznat. Jinými slovy, když je zvyklý na sobě celý život pracovat a přemýšlet u toho, ve stáří se mu to zúročí.
Nezáleží na stáří, ale na vás
Vědkyně Lissy Jarvick z Kolumbijské univerzity zkoumala, jestli je úbytek inteligence přirozenou součástí stárnutí. Svá studia začala už v padesátých letech minulého století. Po více než padesáti letech došla k závěru, že mezi pětašedesáti až pětasedmdesáti lety se o úbytku inteligence rozhodně mluvit nedá. K jejímu výraznému poklesu dochází zpravidla až ve vyšším věku, a to zhruba rok před smrtí.
„Nedá se prostě prohlásit, že by u starých lidí docházelo hromadně k tomu či onomu jevu. Závisí to na individualitě, nikoli na vlastním stáří,“ tvrdí Deepak Chopra, ředitel Institutu medicíny ve Středisku zdravotní péče v San Diegu, autor bestselleru Nesmrtelné tělo, nekonečná duše.
Popisuje v něm další dlouhodobou studii z Dukovy univerzity – dokazující, že k určitému poklesu inteligence dochází jen u seniorů s vysokým krevním tlakem. Na rychlost rozhodování a myšlení totiž mají vliv malé mozkové příhody, o nichž často ani nevíme. „Ale není to stáří jako takové, ale nemoc, která způsobuje pokles mentálních funkcí, který byl donedávna spojován se stárnutím. Znamená to, že kdo dbá celý život o své zdraví, může stáří prožít při plném zachování paměti i inteligence,“ tvrdí Deepak Chopra.
Rozhoduje individualita
V roce 1958 začal v Baltimoru unikátní projekt, ve kterém se osm set žen a mužů ve věku mezi dvaceti a sto třemi lety dobrovolně nechalo pozorovat, jak stárnou. Každé dva roky podstoupili podrobné testování, jehož účelem bylo zjistit, jak se tělesné orgány mění se stářím a jaký má stárnutí vliv na různé životní funkce a schopnosti. Výsledek je poměrně optimistický. „Podporuje vizi nového stáří, tedy životní fáze, ze které není třeba mít strach,“ shrnuli výsledky autoři studie.
Došli k těmto závěrům:
- Mentální funkce se dají udržet stálým používáním mozku. Ti, kteří byli zvyklí celý život řešit problémy, si tuto schopnost udrželi i ve vysokém věku.
- Když je člověk ve středním věku sexuálně aktivní, má šanci udržet si tuto schopnost i ve vyšším věku mnohem větší, než ti, kteří to „zabalili“ už v padesáti.
- Když měli šedesátiletí dělat lehká či mírně obtížná tělesná cvičení, dokázali to stejně jako dvacetiletí, jen u toho museli vyvinout vyšší námahu. Ovšem nárůst svalové tkáně po dvaceti týdnech cvičení byl u šedesátiletých stejný jako u dvacetiletých.
- Hladina cholesterolu se nezvyšuje s přibývajícím věkem, nýbrž dosahuje maxima kolem pětapadesáti. Když ji snížíme už tehdy, což dnes medicína umí, nemusí nás cholesterol v sedmdesáti děsit.
Hlavní závěr všech těchto vědeckých studií je shodný: Každý z nás je individualita, každý máme jiný životní příběh a každý tudíž máme i jiné stáří. Ale bát se ho jen kvůli tomu, že bývalo zvykem říkat, že stáří přináší jen nemoci, ztrátu sil a inteligence, je úplná hloupost.
