Řidičkou v Itálii: Zastávka v San Marinu (2. díl)

Řidičkou v Itálii: Zastávka v San Marinu (2. díl)

2. 7. 2013

Ráno náš zasloužený spánek přerušilo spolehlivě nastavené buzení všech tří mobilů. Překvapilo nás, že po odhrnutí závěsu nám sluníčko posílalo do pokoje již své zlatavé paprsky. Hezky začínající den ještě vylepšila skvělá snídaně. Znalé italských zvyklostí, jsme v 7,00 hod. ráno neočekávaly nic výjimečného. Personál nás však mile překvapil výběrem všeho běžného a navíc výbornými třemi druhy koláčků. Dobře naladěny jsme opouštěly malý útulný hotýlek pár kilometrů za Bologní.

Dnes nás čekaly jen asi dvě třetiny včerejší štreky, to znamená okolo 660 km. Mohly jsme si dovolit nějakou zajímavou zastávku. Na této trase se nabízelo mnoho míst. Již minulý večer jsme se ale svorně domluvily, že zastavíme v SAN MARINU. Já i Madla jsme již měly za sebou několik návštěv tohoto pozoruhodného území. Hilda zde však nikdy předtím nebyla. To tedy rozhodlo. Naplánovaly jsme, že tam můžeme zůstat maximálně 4 hodiny. Není to moc, ale když zaparkujeme až na nejvyšším parkovišti, co to půjde, tak se nechá to nejzajímavější stihnout.

Vyjely jsme již před osmou hodinou a po chvilince najely na dálnici. V dobré náladě jsme opětovaly mávání, kterým nás obdarovávali temperamentní Italové. Nejprve jsme se domnívaly, že se chtějí jen předvádět před naší Felinou. Tu celkem bravurně řídila v té chvíli Madla. Když k mávání přidali ještě hlasité troubení, to už se nám zdálo příliš. Otočila jsem se z předního sedadla spolujezdce dozadu a nevěřila svým očím. Za Hildou se vznášelo nahoru, dolů, nahoru a zase dolů víko od kufru našeho auta. Ani ona nic netušila a nechávala se ovívat příjemně teplým vánkem. Směrem k řidičce jsem zvolala: musíš hned zastavit, je to vážný! "Tady nemůžu, neblázni", odvětila Madla. "Ale budeš muset. Možná, že už ztrácíme věci z kufru!!! Ti Italové netroubí pro naše krásné oči, ale oni nás varují!!!", naléhala jsem. Madla přejela vyděšeně k okraji. Já byla jediná, která měla volné dveře k otevření doprava. Odvážila jsem se v hustém provozu rychle vystoupit. Vyběhla dozadu za auto a znaleckým okem přelítla zavazadla. Zdálo se, že nám snad nic nechybí. Zabouchla jsem pečlivě kufr, rychle naskočila a znovu jsme se rozjely.

Opustily jsme dálnici u Rimini a odbočily směrem do vnitrozemí. Za chvíli jsme spatřily horský masív Monte Titano. Před námi se rozprostíralo hlavní město nejstarší fungující republiky světa San Marino. Vyjely jsme ostrými serpentinami nahoru a zaparkovaly. Podél hradeb jsme nejprve stoupaly k věži San Rocco, tyčící se na nejvyšším místě. Ta je jednou ze tří věží, které se symbolicky dostaly do státního znaku země. Shora je nezapomenutelný výhled na téměř celé území tohoto státu, který kolem dokola obklopuje Itálie. Cestou dolů jsme nemohly bez zastavení minout pěkně upravená prostranství a jiné hezké vyhlídky. Bohužel, věděly jsme, že tentokráte nemáme dost času na návštěvu zajímavých  muzeí. Hilda, která tu byla poprvé, i tak nešetřila chválou. To ještě netušila, co bude pociťovat, až sejdeme do malebných uliček, lemovaných útulnými obchůdky. Uličky tam přecházejí v malá náměstíčka a odkrývají turistům pohledy na přírodní i architektonické skvosty. Vstoupily jsme do neoklasicistní baziliky, která byla zasvěcena patronovi města, jímž je sv. Marinus. Přes vyhlídku u stanice lanovky jsme sestoupily do centra všeho dění, na Piazza della Liberta. Tomu dominuje Palazzo Pubblico (Veřejný palác), v němž je sídlo vlády. Rozhodly jsme se poslední půlhodinku strávit u občerstvení právě zde, v blízkosti sochy, znázorňující svobodu, podle níž má náměstí jméno.

Následný, téměř pětisetkilometrový přesun po dálnici směrem k jihu již probíhal plynule. Radovaly jsme se z občasných pohledů na moře, které nás tady na dlouhé cestě po pobřeží doprovázelo. Někde nás zbrzdily jen závory a výběrčí mýtného. Byly jsme přivyklé z dřívějška na "lidskou" obsluhu mýta. Nyní to Italové vyšperkovali automaty pro platby v hotovosti, nebo platebními kartami. To se nám líbilo. K večeru jsme se připravovaly na náročný úsek, který nás čekal v závěru dne. K poloostrovu Gargáno vedou úzké silničky, plné zatáček, stoupání a nebezpečných strží a útesů. Ty zůstávaly pod námi a my s obdivem sledovaly zapadající slunce, které na nás vykouklo vždy za nějakým zákrutem. Pro nás spolujezdkyně to byla nezapomenutelná podívaná. Pro právě řídící Hildu to vyžadovalo hodinku dokonalé pozornosti a soustředění se pouze a jen na řízení. V pořádku se nám podařilo dojet na nocleh do půvabného městečka Vieste.

Pokračování příště

Řidičkou v Itálii
Hodnocení:
(0 b. / 0 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Jaroslava Handlová
Pavlo, jsem ráda, že příběhy ve Vás probudily zájem o pokračování. Zuzko, pochvaly od Tebe si obzvláště cením. Mimochodem, Tvoje bohatá a milá poetická tvorba mě inspiruje ke zvýšenému úsilí. Básně tak dobře neumím. Ale mám dost zajímavých příběhů, jen je zpracovat!
Zuzana Pivcová
Taky se mi to líbí, je to cestopis a zároveň poutavé vyprávění.
Pavla Vítková
jaroslavo, moc krásně jste to napsala. Máte literární talent. Těším se na další díl.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.