Nedělní dopoledne vypadalo jako hezký letní den. Vydoloval jsem z kůlny elektrickou sekačku a sotva oschla rosa, pustil jsem se do zušlechťování trávníku. Přitom jsem si vzpomněl na něco, co jsem zažil a svou neuvěřitelností to jistě zaujme i vás.
Kdysi, před lety, jsem se přihlásil do svazu zahrádkářů a po několika letech jsem dostal do užívání několik metrů čtverečních zeměkoule na Trojském ostrově v zahrádkářské kolonii. Protože tam zpočátku nebyl elektrický proud, pořídil jsem si sekačku na trávu na ruční pohon. Sekačka se tlačila a otáčející se kola poháněly vřeteno s noži. Když vřeteno dostalo otáčky, létala tráva pěkně vysoko. Ale žádný velký výkon. Tak jsem trávu nemohl nechat přerůst a musel jsem sekat dost často.
Trávník zelený, posetý žlutými hlavičkami pampelišek. Jak jsem tam běhal se sekačkou, létaly střapaté hlavičky pampelišek na všechny strany. S výsledkem jsem byl spokojen. Angličtí lordi mívají něco podobného kolem svých sídel. Ale opakování je matkou trávníku, a tak jsem sekal po několika málo dnech znovu a znovu. A vždy nové pampelišky a jejich dekapitace.
Až jednou jsem se opět opřel do sekačky a roztočil vřeteno.
Ale co se to stalo?
Sekačka zastřihává úhledně trávník na ježečka, ale pampelišky si dál sedí mezi lupeny a tentokrát mi jejich květy nelétají kolem hlavy. Přejel jsem trávu znova a se stejným výsledkem. Záhada.
Když k vyřešení nepřispělo stisknutí brady mezi palcem a kloubem ukazováku, ani poškrábání na hlavě, klekl jsem do trávy a sklonil hlavu k zemi. Pampeliškové květy skutečně nedorostly do stříhané výšky. A dokonce jejich stvol, normálně rovný jak slámka, vytvořil pod květem dokonalou spirálu, za kterou by se nemuselo stydět ani péro budíku.
Pampelišky během té krátké doby, po kterou kvetou, poznaly, jaké nebezpečí hrozí vyčnívajícím květům a našly řešení.
Tato drobná příhoda dost podstatně změnila můj vztah k rostlinám. Rostliny vůbec nejsou tak hloupé, jak si myslíme.