Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nic nového a zajímavého asi nevymyslím. Prarodiče jsem měla jen jedny. Navíc jsem s nimi bydlela společně s mou maminkou v jednom rodinném domku. Tetu a strýce jsem měla taky po jednom a ti bydleli jen pár metrů od nás. Jezdit někam na prázdniny? Nebylo ke komu a hlavně nebylo asi ani s kým.
Maminka chodila do práce, aby mě a sebe uživila a mě, prázdniny - neprázdniny, většinou vychovávali prarodiče. Jim vděčím za mnohé, čemu jsem se v životě naučila.
Pravidelně jsem ale od 1. třídy jezdívala na pionýrský tábor! Vždy jsem se velice těšila. Co tam bylo zábavy, kamarádů, her, zajímavostí! Byly to nádherné 3 týdny, kdy se mi nikdy nestýskalo, kde jsem byla nesmírně šťastná a spokojená. Až předposlední prázdniny ze základní školy byly jiné. Protože jsem byla dítě velice hubené, snažili se páni doktoři mě poslat do „výkrmny“. Celé prázdniny, celých 8 týdnu jsem tedy já, 14ti letá slečna prožila v Dětské ozdravovně ve Svatém Petru. Jak já byla zpočátku nešťastná a smutná! Nikoho jsem zde neznala. Nepatřila jsem mezi ty, kteří si rychle najdou kamarády. Ani s holkama na pokoji jsem si moc nerozuměla. Já měla snad 40 kg, možná ani to ne. Byla jsem samá ruka, samá noha, dlouhý krk a velké uši. Ony všechny už tenkrát měly asi o 25 kg víc. Navíc byly velice vyspělé a já stále nevěděla, zda jsem holka nebo kluk. Byla to útrapa.
Časem jsem se skamarádila s jedním hochem, který měl asi stejné problémy jako já. Rozuměli jsme si spolu a bylo nám hned oběma trochu veseleji. Až jednou...
Měli jsme volno, a tak jsem šli na procházku, my dva a k nám se přidalo ještě pár dětí. U protějšího hotýlku jsme viděli spoustu dětí. Určitě jsou stejně staré jako my! Byly dosti hlučné a kamarádi jim nerozuměli. Jak mluví?, ptali se. Polsky, odpověděla jsem, šíleně důležitá, že to vím! To nemůžeš vědět, reagovali ostatní! Vím. Hrdě jsem tvrdila já a vsadila se s nimi o lízátko, že mám pravdu. Mířili jsme k hloučku a ptali se, odkud jsou. Z Polska, zněla odpověď. Byla jsem v tu chvíli snad nejšťastnější člověk pod sluncem. Věděla jsem, poznala jsem, vyhrála jsem! Kamarádi mi v hotýlku koupili slíbené lízátko. A já? Od té doby jsem začala být jaksi více oblíbená, hlásilo se ke mně stále více dětí a mi se přestalo stýskat. Začalo se mi v ozdravovně líbit. A důvodem bylo jen to, že jsem pocházela od polských hranic a tato řeč mi vůbec nebyla cizí.
Naše nové známé, mladé Poláky, jsme pozvali na večírek v naší ozdravovně. Přišli.My to pochopitelně předem vše poslušně nahlásili všem vedoucím. Návštěva byla odsouhlasena, mohli jsme ji přijmout a společně se bavit. Před ukončením večírku ke mně přistoupila dívčina se slovy - Sluchaj, nědalas byš mi adres? Dala, zněla má odpověď. Vyměnily jsme si své adresy a já myslela, že to tímto končí. Opak byl pravdou. S touto dívčinou, vlastně dnes už paní, manželkou, maminkou a několikanásobnou babičkou, navíc dětskou lékařkou, jsme ve spojení dodnes! Máme se velice rády. A pokud se třeba rok nevidíme, pak jsme schopné pokračovat v neukončeném hovoru. Opravdu PŘÁTELSTVÍ na celý život!
Dodnes děkuji všem, kteří mě před více než padesáti lety na tyto "nucené" prázdniny poslali. Počáteční trauma skončilo nádherným nenahraditelným přátelstvím. A to je opravdu ta nejúžasnější vzpomínka na mé snad jediné dětské prázdniny.
Vybavujete si nějaký silný zážitek z prázdnin? Pokud ano, sepište jej a pošlete do naší literární soutěže na téma "Moje prázdniny". Vyhrát můžete digitální foťák a spoustu dalších cen. Více informací o soutěži najdete zde. |