Těsně před půlnocí 20. srpna 1968 překročily armády pěti států východního bloku československé hranice a bez vědomí tehdejších místních státních orgánů vpadly na území státu. Invaze armád Varšavské smlouvy tak zastavila Pražské jaro – pokus československých komunistů o nastolení "socialismu s lidskou tváří". V Československu poté začalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.
Akce s krycím jménem Dunaj se zúčastnila vojska Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky a Polska. Tato "internacionální pomoc", zdůvodněná obavami z "kontrarevoluce" a "odklonu Československa ze socialistické cesty", ukončila zhruba půlroční pokus vládnoucí komunistické strany v čele s Alexandrem Dubčekem o opatrné reformy.
Ty se ale komunistům postupně vymykaly z rukou. V atmosféře celkového uvolnění rychle obnovovaly činnost organizace a církve (mj. legionáři, Sokol, Junák, nekomunistický odboj z druhé světové války) a vznikaly nové protikomunisticky orientované organizace (KAN, K 231). Byla zrušena cenzura a zahájeny rehabilitace obětí komunistických represí z 50. let. Takový vývoj však narazil na tvrdý odpor Kremlu.
108 obětí na životech
A tak oné srpnové noci 1968 vstoupilo na území Československa v prvním sledu zhruba 100 tisíc vojáků s 2300 tanky a 700 letadly. Postupně se okupační vojsko rozrostlo až na 750 mužů a 6000 tanků.
Zatímco vojáci Maďarska, NDR, Bulharska a Polska se z československého území po krátké době stáhli, pobyt sovětských vojsk byl legalizován v říjnu 1968 Národním shromážděním smlouvou o jejich dočasném pobytu, který se nakonec protáhl na 23 let. Poslední sovětský voják, velitel Střední skupiny sovětských vojsk Eduard Vorobjov, opustil české území až 27. června 1991.
Již první den okupace bylo zabito 58 československých občanů včetně osmileté dívky. Nejvíce obětí bylo v Praze – 22, z toho 17 v okolí budovy rozhlasu na Vinohradech. V přímé souvislosti s pobytem vojsk Varšavské smlouvy na území Československa zahynulo od 21. srpna 1968 do konce roku 1968 celkem 108 lidí.
Protesty na celém světě
Invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa vyvolala demonstrace na Západě, ve východním bloku byly protesty sporadické. Velmi silný byl odpor v Polsku, kde se 8. září 1968 na protest proti invazi zapálil během dožínek před vládní tribunou Ryszard Siwiec. Stejný druh protestu zvolil v dubnu 1969, tři měsíce po smrti Jana Palacha, i mladý Lotyš Ilja Rips, který pokus o sebevraždu přežil.
Znepokojení vyvolala invaze mezi státy východní Evropy, které se vpádu neúčastnily. Jugoslávie Josipa Broze Tita například vybudovala nový systém jednotné územní obrany, Rumunsko velkého kritika invaze Nicolae Ceaušeska vytvořilo národní gardy na obranu suverenity a Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy.
Na Západě okupaci zavrhly vedle pravicových stran například i komunistické strany Itálie, Francie a Finska. USA vydaly prohlášení odsuzující agresi jako porušení Charty OSN. Na výzvu amerického prezidenta Lyndona Johnsona ke stažení sovětských vojsk z Československa reagovala Moskva požadavkem na stažení amerických vojsk z Vietnamu.
Normalizace začíná
Invaze do Československa v srpnu 1968 byla jen částí plánu na potlačení Pražského jara. Druhou částí mělo být ovládnutí orgánů státní moci. Hned v noci 20. srpna bylo několik vedoucích politiků (Alexander Dubček, Oldřich Černík, Josef Smrkovský, František Kriegel a Josef Špaček) odvezeno mimo území ČSSR. Okupantům se ale nepodařilo získat podporu prezidenta Ludvíka Svobody a instalovat kolaborantskou vládu.
Za této situace Kreml souhlasil se Svobodovou nabídkou, že přijede jednat do Moskvy výměnou za návrat internovaných politiků. Tamní jednání se však odehrávala pod diktátem Sovětů a výsledný protokol z 26. srpna 1968 byl v podstatě kapitulací. Podepsalo jej 19 vrcholných politiků Československa, nepodepsal jediný – předseda Národní fronty František Kriegel.
A začalo období těžké normalizace.
